Pocházím z Chebu, kde jsem se 4.6.1966 v Chebu narodil. Můj otec František Chára (ročník 1937) pochází z Chebu. Jsme tu už 3. generaci, děda zde působil i před 2. světovou válkou a postavil si v Hájích u trati dům. Protože pracoval na dráze, nemusel po Mnichovu do odsunu a byl zde zaměstnán po celou okupaci, jeho rodina byla odsunuta do Řesanic u Nepomuku. Po válce se všichni vrátili za dědou do původního domu, který zázrakem bez větší úhony přežil bombardování nádraží ke konci války. Rodištěm mé matky Věroslavy Chárové (ročník 1938) jsou Suchdoly u Kutné Hory. Kraslická učitelka vzala svoji třídu tábořit na Jesenici. A potkala mého tatíka. Nedlouho potom jsem se začal klubat na svět.

Rád vzpomínám na nejranější dětství prožité na záhumenku mého dědy i ´ popelení´ na dvorku panelákového bloku na třídě 1. máje (dnešní Májová). Tenkrát si děti ještě spolu venku hrály, dnes je před domy od dětí vymeteno. Sedí u počítačů. Mimochodem, dvorky dnes patří všudypřítomným psím lejnům – a mezi nimi je hra opravdu nemožná. Vzpomínám i na školní léta, dokonce si vybavuji i tváře a jména spolužáků, kteří za socialismu emigrovali. Vzpomínám na zaplombované dveře bytů jejich rodičů. Vidím před sebou i tváře nezapomenutelných kantorů, kteří mě velice ovlivnili. Třeba na základce to byl pan učitel Karel Fatka, a na gymnáziu Jan Vejražka. S oběma jsem měl posléze tu čest mnoho let na gymnáziu učit – děkuji jim. Vzpomínám na jachtařské mládí na nedaleké Jesenici v oddílu Lokomotiva Cheb, který můj otec spoluzakládal. Jak mi tenkrát přehrada připadala obrovská! Plavba na závody do konkurenčního klubu Eska Cheb byla v očích malého kluka srovnatelná s plavbou kolem světa. Dnes mi přijde Jesenice jako větší rybník, vzdálenosti se prostě s věkem mění.

Vzpomínám i na vývoj samotného města. Na zahrádkářskou kolonii místo monstrózního dnešního sídliště Zlatý vrch, na množství vojenských kasáren ve městě – na časté bitky mezi ´peésáky´ a vojáky, na bloky domů místo dnešního Prioru nebo bloku místo paneláků ´Kremlu´. Vybavuje se mi skvělý obchod Gastronom spolu s těžkými červenými závěsy. Vybavuje se mi mnoho inscenací místního divadla a mnoho dnes už neexistujících hospůdek. Cheb výrazně mění svoji tvář, ne vždycky je to k dobrému, ale stejně jsou to jen kulisy, v nichž žijí své osudy lidé. Vylidnilo se centrum města a lidé dnes nakupuji v chrámech hypermarketů. Živnostníci to mají těžké, mnoho podnikatelských aktivit nejde. Struktura obyvatelstva se dle mého mínění za poslední desetiletí také hodně změnila. Nějak přibylo lidí, kteří nemají nic na práci. Rozuměj, nechtějí mít nic na práci. Různých vyžírků parazitujících na systému je v tomto městě nějak nadprůměrně, řekl bych.

Po vystudování Gymnázia v Chebu jsem absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Za svůj život jsem prošel rozmanitými zaměstnáními – byl jsem sanitář, voják, učitel, stavitel lodí, námořník - povaleč, prodavač, cestovatel - povaleč, fotograf... Vším, čím jsem byl, byl jsem rád.
A teď jsem už bezmála 25 let zaměstnán v Chebu jako učitel a uvědomuji si to čím dál tím víc, když městem procházím. Stále se s někým zdravím. Dělám vše pro to, abych své žáky přitáhl k tomuto místu, aby se po ukončení vzdělání do Chebu vraceli, ale moc se mi to nedaří. Jen malá část mladých lidí se do města vrací. Nevidí zde žádnou perspektivu. Často mají pravdu, ale myslím, že si mnozí tu perspektivu a smysl života v Chebu ani hledat neumí. Je u nich cítit jistá apatie, lenost něco dělat s vlastním životem, hledat si zajímavé události, makat na své budoucnosti. Upínají se k tomu, že jednou vypadnou, a pak začnou teprve žít jinde a znovu. Určité hospody jsou podobných mladých plné, ale jinde je potkáte jen vzácně. Město vymírá na nedostatek víry omladiny sama v sebe.

Celý život vlastně žiji v Chebu, ale navštívil jsem okolo 20 zemí světa, některé i dlouhodobě. A všiml jsem si, že lidské starosti a radosti jsou na každém kousku světa stejné. Mění se jen ty kulisy kolem. Podmínky tohoto města se svým okolím mně a mé rodině dostatečně vyhovují ke spokojené existenci. O ostatní se musíme postarat sami. Uměl bych si přestavit žít v jiném městě, ale nemám tu potřebu. Některým se zdá město bez života a se špatnou pověstí, ale není to pravda. Lidská paměť je dosti chatrná. Několik let se systematicky zabývám fotografováním i zdánlivě bezvýznamných událostí v Chebu a okolí. A tak si při prohlížení těchto snímků uvědomuji, kolik je zde činorodých lidí, kteří chtějí být součástí dějin tohoto místa.

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý a čtvrtek. Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice