|
Napsala jsem rozhlasovou hru o chebském loutkáři Andreasi Schubertovi, v níž se odehrají dějiny města Cheb od začátku 19. století do roku 1945. Mám-li si vybavit historickou událost v Chebu, pak je to požár kostelních věží na sv. Mikuláši v roce 1809. V posledním roce mi ho připomíná i fakt, že věže mají konečně vysoké helmice a že vypadají asi jako v době, kdy k požáru došlo. Kde jsem tou dobou byla? – Nejblíže pravdě je, že u počítače a psala tu hru...
Narodila jsem se v Praze 18.6. 1955, dětství jsem s rodiči prožila v Tachově, od roku 1987 jsem žila v Chebu, kde dosud žijí moje tři děti, a pracovala jsem v Západočeském divadle jako dramaturgyně. Mám obecně silný vztah k západočeskému pohraničí. Tachovsko a Chebsko jsou kraje mého dětství a dětství mých dětí. Vracím se sem jako domů.
V rodině to máme složité. Maminka se narodila v Praze, ale rodina mé babičky byla z Pošumaví, z Kolince, a k tomuto místu měla naše rodina důvěrný vztah. Z otcovy strany pocházíme z Plzně. Moji rodiče se v roce 1955, kdy jsem se narodila, přestěhovali z Prahy do Boru u Tachova, později do Tachova. Kdyby nebylo roku 1968 a faktu, že matka byla vyhozena z KSČ i ze zaměstnání, asi bychom tam žili dodnes.
Na základní školu jsem chodila v Tachově, na gymnázium v Plzni, Divadelní fakultu AMU jsem absolvovala v Praze. Po několika letech manuálních zaměstnání jsem se dostala do angažmá v divadle, které jsem znala jako divák ze všech našich tachovských let.
Nejsilnější dojmy z dětství spojené s Chebem jsou ty z chebského divadla – ne vždy jednoznačně dobré, ale v každém případě silné. Mám na mysli podivuhodnou osobnost herce Dédy Papeže a jeho recitační pořady pro školy. Hezkou vzpomínku na chebskou školu mám až v souvislosti s docházkou mého syna z roku 1988. Když jsme spolu přes týden bydleli v Chebu a na víkendy jsme ještě dojížděli do Plzně, chodil na základní školu v Hradební, tehdy Gorkého. V ředitelně nás uvítal sympatický muž a ze zásuvky jeho psacího stolu vyskočil jezevčík.
Pracovala jsem jako lesní dělnice, prodavačka ve venkovském obchodě, uklízečka, příručí v knihkupectví v Plzni. V roce 1987 jsem byla přijata do chebského divadla jako lektorka, později jsem se stala dramaturgyní. Od roku 1997 jsem pracovala v Českém rozhlase Plzeň, napřed souběžně s prací v divadle, později na celý úvazek. Od roku 2004 pracuji v literárně-dramaturgické redakci Českého rozhlasu Vltava. Externě učím na katedře teorie a kritiky divadelní fakulty AMU v Praze.
Opravdu nejvíc mě v životě bavilo divadlo a literatura, chodila jsem do hudební školy a de facto jsem byla tichou členkou amatérského divadelního souboru, v němž působila moje maminka.
V 80. letech jsme bydleli v hájovně u Plzně, a tak jsem se naučila starat o hospodářství a trochu jezdit na koni. S koněm jsme se přestěhovali i do Chebu, přesněji do Starého Hroznatova, v roce 1988. Mám ráda dlouhé výlety a sběr lesních plodů.
Po roce 1989 jsme s naší kobylou Lukavou, přáteli a dětmi proputovali pěšky, batohy a spacáky na bryčce, celé Chebsko, Ašsko, Kraslicko, Krušné hory i Český les. Objeli jsme zemské hranice po ´signálce´ , spali ve stodolách, v opuštěných statcích. Ta místa se během času dost změnila – kde byly útulné hospody, jsou dnes trosky, kde byly ruiny domů, jsou dnes výstavné usedlosti, krajinu změnily silniční obchvaty i golfová hřiště. Přesto však, když těmi místy jdu nebo třeba jen projíždím, naskočí mi pojem ´vandrovní štace´.
Když mám na procházku jen odpoledne, chodím ráda podél meandrů hraničního potoka u nás v Hroznatově až na louky, kudy teče křišťálový pramínek z waldsassenských studní. Rostou tam v trávě křemenáče a na jednom místě fantastické borůvky.
Mým oblíbeným místem je Františkánské náměstí – protože tam stojí proti sobě krásný gotický a neméně krásný barokní kostel.
V podvečer jednoho podzimního dne na konci 90. let 20. století jsme před Rudolfinem, určeným ke zbourání, s kolegy herci Západočeského divadla a pěveckým sborem ZUŠ vedeným Evou Kůrkovou uspořádali Rekviem za Rudolfinum. Zněl Brahms, Wagner i Schiller ve starých, skoro nesrozumitelných překladech, z rozpadající se stavby vynášeli vojáci mrtvou dívku, do hudby se mísily vojenské povely, místo budovy hořelo staré piano beze strun. Bylo to něco jako vyvolávání ducha města, kterého jsme ale mezi lidmi neudrželi.Rudolfinum je už dávno zbourané.
Chebankou se stále ještě cítím. Mám vztah k jeho historii, k jeho kultuře, zejména k divadlu. Mám zde rodinu. Cheb je pěkné město v krásné krajině. Važme si toho a starejme se, aby to tak bylo i nadále.
Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý a čtvrtek. Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice |
