Jeroným Klimeš je známý psycholog a manželský poradce, autor řady odborných publikací. Narodil se 3.4.1967.

Pocházím z jižních Čech, ale Cheb je nedílnou součástí mých tzv. rodinných příběhů (family narratives). Celé dětství jsem slýchával příběhy od svého táty i dědy o tom, jak vypadal Cheb po válce. Na rozdíl od dnešních dětí rozvedených rodičů, které jen slýchávají, že ten druhý rodič je buď egoista, nebo kráva, já jsem byl vychováván příběhy z Chebu, kde se to jen hemžilo polobohy. Ti byli nejen nepřestavitelně inteligentní, charakterní, ale i stateční v předem prohraném boji proti komunistické zvůli. Když jsem dospěl, poznal jsem některé z těchto polobohů osobně. Sice jsem seznal, že i oni jsou lidi z masa a krve, ale přesto si od těch dob myslím, že dítě nemá právo jen na styk s oběma rodiči, ale především na to, aby je do dospělosti vyprovodili bohatýři dávnověku, mužové pověstní z rodinných legend i příběhů.

Mí prarodiče přišli do Chebu za prací kolem roku 1932. Já osobně jsem reálný Cheb nikdy nepoznal. Znám ho jen jako bájné místo... V mysli mi utkvěly jen nějaké obrázky, např. bývalý kostel BS v Palackého ulici čp.4.

Například jedním z polobohů byla moje babička, kterou jsem živou nikdy neviděl. Ta mě vždy udivovala svou statečností. Babička s dědou jezdili s dvěma dětmi do kostela ve Wiesu na hranicích. http://www.zanikleobce.cz/index.php?obec=3743. Po válce byla bída a zejména vyhnaní Němci měli hlad. Můj otec, tehdy asi 4letý, ťapal vedle kočárku, který pak babička odložila za kostelík. Všichni šli na mši. Jen opravdu málokdo věděl, že ten kočárek byl plný chleba, jídla a někdy i věcí, které patřily známým a přátelům, tehdy vyhnaným Němcům. Ti pak během mše překročili hranici a chleba si z kočárku vzali. Cestou domů se pak malý Fanda vezl v kočárku. Proč ne, když byl už prázdný. Později moji prarodiče opravili a uvedli do chodu válkou poškozený kostel BS v Palackého ulici, který patřil řádu Oblátů vyhnaných po roce 1948. V padesátých letech dědu vyhodili z práce a babičku prý komunisti nezavřeli jen proto, že měla ty tři děti.

Kdybyste se ptali, proč rád hraji na klavír bossa novu, tak právě v  Chebu se moje teta seznámila s vynikajícím klavíristou. Ten nám posílal  magnetofonové pásky z Kanady se svými nahrávkami a Cheb jsem jako dítě poznával především z jeho maleb.

Inu, já vím, že dnes jsou tyto příběhy úsměvné, ale do mé dětské mysli však vypálily vědomí: ´Cheb je město polobohů, kteří to jen tak nevzdávaj'. :-)

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý a čtvrtek. Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice