Pochází z muzikantské rodiny. Stejně jako rodina Mayerových i Peškovi patří k těm, kdo se zapsali do hudebního života zdejšího regionu. Slovo jsme dali Miroslavě, prostřední z této generace:

Narodila jsem se v srpnu 1961 v Karlových Varech, ale jen proto, že se vyskytly nějaké komplikace, přivedla mne maminka na svět tady. Jinak naši už byli v té době usazení v Chebu a já se pokládám za rodilou Chebanku. Oba rodiče, maminka Jiřina i tatínek Miroslav, pocházeli z jižních Čech. Oba vystudovali Vyšší hudební pedagogickou školu v Českých Budějovicích. Maminka se v Budějovicích ocitla poté, kdy jako česká rodina utekli před válkou před zfanatizovanými sudetskými Němci z rodných Loučovic. Tatínek, který bohužel již nežije, pocházel z jihočeských Bohumilic, kde měl jeho otec první malou českou továrničku na výrobu plnicích per. Rodiče se poznali na studiích v Českých Budějovicích… O tom, že se nakonec ocitli v Chebu, rozhodla další ´rána´ v podobě nástupu komunistů, kteří dědovi nejen znárodnili továrnu, ale kdy byl i jako ´vykořisťovatel´ zavřený. Prý později, už jako mukl, pracoval na stavbě dnešní základní školy ve Františkových Lázních. A protože byl uvězněn právě v tomto kraji, rozhodla se babička, že se přistěhuje do Chebu. Tatínek, její syn, ji následoval, a s ním i moje maminka. Naši se pak v roce 1959 v Chebu vzali, aby již jako manželé nastoupili do hudební školy v Chebu. Oba se celá léta věnovali hudbě a své znalosti předávali generacím žáků. Otec založil a až do svého tragického skonu vedl v Chebu Komorní smyčcový orchestr, založil a vedl nakladatelství Musica Viva (vydával notový materiál), sám také komponoval. Velmi spolupracoval i se Západočeským divadlem v Chebu, komponoval hudbu k divadelním hrám. Poslední roky svého života byl ředitelem Základní umělecké školy v Aši. Otec byl vůbec kumštýř, amatérsky maloval a jedna z mých mnoha pěkných vzpomínek na dětství se pojí s chvílemi, kdy jsme sestra a já s tatínkem jezdily na Pomezí – táta výtvarně tvořil a my děti jsme ho během dovádění obdivně sledovaly. Maminka vyučovala prakticky celý svůj aktivní život hře na klavír, dříve učila také zpěv. Nějaký čas zpívala ve Sboru Špalíček, který vedl Miroslav Mayer. Mohu říci, že mamka jako učitelka vychovala i řadu výborných muzikantů, kteří se dnes hudbě věnují profesionálně. Dodnes, i když už je v důchodu, se nemůže s učením úplně rozloučit a vypomáhá na ZUŠ ve Františkových Lázních. Mohu říci, že nejen když jsem sama jako učitelka začínala, ale vlastně dodnes s ní konzultuji pedagogické postupy a vždy mi dokáže pomoci dobrou radou. Kromě jiného maminka obětavě pracovala v řadě organizací, například byla po roce 1989 první předsedkyní nově vzniklého Klubu křesťanských žen v Chebu.

Samozřejmě, že lásku k hudbě jsme převzaly od rodičů jak já, tak i moje mladší sestra Zuzka. Po maturitě na chebském gymnáziu jsem vystudovala obor klavír na Konzervatoři v Teplicích a pracovala jsem jako učitelka nejprve na LŠU (Lidová škola umění), později na ZUŠ (Základní umělecká škola) v Chebu, Aši a nakonec ve Františkových Lázních, kde od roku 1992 řediteluji. Sestra Zuzka, houslistka, na této škole také učí, po smrti našeho otce po něm převzala na delší čas i vedení Komorního smyčcového orchestru. Obě jsme byly činné v Hudební mládeži, vedla jsem řadu let sbor Musica Semper Viva… Škoda, že nějak je toho času jako by méně… Nejmladší ženská ratolest našeho rodu, neteř Štěpánka, dokončuje studia v Praze na Akademii múzických umění klavír.Můj vztah k Chebu je veskrze kladný, jak také jinak, když tady žiji prakticky od svého narození. Miluji cestování, ráda poznávám nové kraje, ať už ty vzdálené nebo i ve vlastech českých, ale ráda se vždycky zase vracím právě sem. Nejsilnější zážitek, který mám spojený s Chebem, spadá do chladných listopadových dnů roku 1989, kdy jsme zachumlaní stáli před divadlem, kam jsme se pro nával neměli šanci vejít a zažívali jsme euforii z toho, že přichází svoboda a demokracie. Ano, mnohé z našich tehdejších představ se sice rozplynuly, dobro a láska nezvítězily, nicméně, protože už přece jen něco pamatuji, se za ty roky z Chebu, šedivého, jen málo zajímavého města stalo město mnohem půvabnější, zajímavější, barevnější. Naše náměstí nám musí každý závidět. Právě to mi pomáhá překonat chvíle, kdy mne přepadne pesimismus.

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý a čtvrtek. Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice