Jaroslava Rymešová, rozená Svobodová, narozena 10. října 1950

Pocházím z Krkonoš, přesněji z obce Mladé Buky, kde jsem prožila prakticky celé dětství uprostřed krásné přírody.

Maminka byla Jihočeška, z vesnice Bohunice na Prachaticku, po válce ji osud „zavál“ na druhý konec republiky do Vrchlabí, a později do Trutnova, kde pracovala jako sestra v dětských jeslích. Táta byl Pražák, vystudoval speciální pedagogiku, celý život působil na zvláštních školách a v dětských domovech. Učil v různých městech, po válce na „umístěnku“ šel do Trutnova jako ředitel zvláštní školy, tady se poznal s maminkou, tady jsem se narodila i já. Do Aše jsem se přestěhovala už jen s otcem v roce 1965 (maminka v té době již nežila, táta nastoupila jako ředitel dětského domova na Větrově). Otec zemřel v roce 1971.

Do Chebu jsem se nastěhovala už s manželem Sašou a dvěma syny Patrikem a Honzou až v roce 1977. Už předtím, od roku 1972 jsem však pracovala jako redaktorka – elévka v okresních novinách Hraničář, takže jsem do Chebu do práce dojížděla.

Základku jsem dokončila v Aši, kde jsem taky vystudovala střední průmyslovou školu textilní. Asi rok jsem pracovala v Tostě, ale nebavilo mě to, a tak jsem uvítala, když mi můj kamarád, tehdy redaktor podnikového časopisu Tosty Stávek Pepík Bejček nabídl, jestli bych nechtěla dělat redaktorku. Moje první reportáž, kterou jsem v Hraničáři zveřejnila se týkala festivalu FIJO. Při zaměstnání a při dětech jsem dálkově vystudovala fakultu žurnalistiky UK Praha.

Pracovala jsem v novinách, řadu let. Paradoxně, protože s tehdejší ideologií jsem se rozešla v roce 1969 (šok ze sovětské okupace), definitivní názorový odklon od komunismu pro mne paradoxně znamenala studia na FŽ UK – ale to by bylo na delší povídání. Nakonec jsem našla cestu k víře… ale to je taky na možná ještě delší povídání. U ideologických prověrek jsem neprošla, z redakce mne „vylili“, já se pak „uchytla“ tehdy v Kulturním a společenském středisku. K novinám jsem se vrátila oklikou až po roce 1990, kdy jsme spolu se Zlatou Huttovou v Chebu spoluzakládali nové noviny Chebsko (na mediální trh vstoupilo nakladatelství Frankenpost Hof, kteří vytvořili projekt vybudování sítě skutečně svobodných regionálních novin v západočeském pohraničí. Podotýkám, že skutečně v žádném případě nám Němci do naší práce nemluvili, nechávali nám naprosto volnou ruku, a to i v našich novinových reflexích na sudetoněmeckou problematiku. Byl to moc hezká léta, v čele stála nejprve Zlata Huttová, skvělý člověk, skvělý novinář. Škoda, že již není mezi námi, protože její osud by určitě stál za zaznamenání!!! Po jejím odchodu do důchodu jsem jí na tomto postu vystřídala. Postupem se však novinařina stávala pro mne únavnější – asi jsem to dělala už dlouho, a ještě více mi vadilo, že se noviny až příliš komercionalizovaly, vše se začalo točit hlavně kolem inzerce, kolem peněz – a zodpovídali novinář zároveň za ekonomickou stránku novin, dostává se nutně do střetů – jak můžete o někom napsat kritiku, když vás „živí“ inzercí? Z novin jsem odešla, chvilku jsem se „hledala“ nakonec se mi podařilo uspět ve výběrovém řízení a v roce 2003 jsem nastoupila na městský úřad, odbor sociálních věcí a zdravotnictví jako romská poradkyně. Tahle práce mne zatím zcela naplňuje, a někdy si říkám, že jsem se této oblasti a sociální sféře vůbec nevěnovala dřív, dokud jsem byla mladší.

Mými koníčky jsou cestování, turistika, rekreačně běžky a kolo… V dětství jsem hodně dělala sport, hlavně atletiku. Pak jsme se odstěhovali do Aše, přišla puberta, a já objevila literaturu, divadlo… sport šel stranou a vlastně jsem se k jeho rekreačnímu provozování vrátila až v době, kdy jsem začala vést ke sportování svoje dorůstající děti.

Mám okolí Chebu (a nejen Chebu) dostatečně dobře jak prochozené, tak proježděné na kole. Mám to tady moc ráda, hlavně procházky na svatou Annu, na Hraničnou nebo trasy kolem Starého Hroznatova a Lorety... Cheb, to je pro mne magické město, jeho historie, jeho architektura – žiju tu už dlouho, ale procházek starým městem se stále nemohu nasytit, a jsem šťastná, když mi přijede návštěva odjinud a já ji mohu chebskými uličkami provést. A když projevují obdiv, cítím jak se začínám nadýmat pýchou, jako kdybych snad to město postavila sama. Moje oblíbené místo je celá stará část, hradní šance, Poohří…

Nenarodila jsem se tady, nevyrostla jsem tady, přišla jsem do Chebu poměrně pozdě – ale je to pro mne dnes můj domov a neumím si představit, že bych žila jinde, a i když znám samozřejmě řadu jiných krásných míst, neměnila bych. Bohužel, moji synové si za svůj domov zvolili města jiná – prý, abych se k nim jednou na „stará kolena“ přestěhovala. Stýská se mi, ale neumím si stěhování představit.

Když si mám vybavit nějaký klíčový moment v historii tohoto města a kde jsem jej trávila, tak to bude určitě listopad 1989… Pracovala jsem v tehdy v Kulturním a společenském středisku – jako pracovníci kultury jsme byli v úzkém kontaktu s herci, vlastně jsme tu byli od samého počátku u „toho“, když do Chebu přišla sametová revoluce, ta atmosféra těch prvních týdnů byla neopakovatelná.