Moje prababička Josefina Hrušková se narodila 19.4.1900 ve Východních Čechách – ve Sloupně, v okrese Nový Bydžov.
Jak už to u žen v té době bývalo běžné, poté co se provdala, stala se ženou v domácnosti. Vzala si o pět let staršího Aloise Kofránka. Oba pocházeli ze zemědělských rodin ze Sloupna. Můj pradědeček, stejně jako můj otec i já (vtipné :-) ), vystudoval zemědělskou školu. Krátce poté, co můj praděda Alois ukončil školu, začala 1. světová válka. Přihlásil se do Československých legií. Když se vrátil po strastiplné cestě z Ruska v roce 1918, přihlásil se k finanční stráži. A protože ta byla tehdy potřebná hlavně v pohraničí, byl přidělen na vzdálený konec republiky – až na západ. A tak se Josefina stěhovala se svým manželem nejprve do Aše, kde bydleli, pak též do Potůčků, po několika stěhováních nakonec zůstali v Chebu.

Josefina porodila dvě děti – Oldřicha a Libuši. V Chebu dostali přidělený služební byt v budově na rohu dnešních ulic Mánesovy a Obětí nacismu. Byty v tomto komplexu byly určeny pro rodiny příslušníků finanční stráže, policie a pohraniční správy. Dole byla služebna policie.
V pozůstalosti prarodičů jsem našla – alespoň pro mne – nesmírně cenný dokument – pár oškubaných listů, vytržených ze sešitu, a dalo mi dost práce rukopis vyluštit. Šlo to špatně identifikovat, ale datum vypadá na 12. září 1938 v podvečer:
„Měla jsem hrozný strach o svého manžela... V rádiu Hitler z Norimberku znovu opakoval, že si půjde pro Sudetské Němce... Hned po skončení vysílání se dolů do četnické stanice dobývali ozbrojení Henleinovci. Náčelník chebské bezpečnosti okamžitě telefonoval na ministerstvo vnitra do Prahy a žádal o povolení k použití zbraní. Tehdejší ministr vnitra to ale zakázal... Druhý den ráno byly po celém městě vyvěšeny prapory s hákovým křížem a znaky Henleinovy strany, obrazy Hitlera a Henleina. Během odpoledne došlo k dalšímu napadení české policejní hlídky střelbou z vozu na náměstí. Náměstí bylo plné Henleinovců. Volali ´Henlein in Reich´ a zpívali nacistické písně. Během dopoledne bylo městským rozhlasem vyhlášeno Stanné právo v celém okrese Cheb. Během krátké doby bylo náměstí bez lidí. My jsme samozřejmě nevycházeli z domu už od předešlého dne. Obchody a školy byly stejně zavřené. Náměstí bylo obsazeno vojskem. Městem projížděla pancéřovaná auta a procházely zesílené vojenské hlídky. Další den rabovali obchody. Naše hlídky SOS (Stráž obrany státu) – manžel byl velitelem jedné z nich – neměly žádnou možnost ubránit naše hranice.
Byla jsem pořád sama doma s dětmi – se čtrnáctiletým Oldřichem a desetiletou Libuší. K polednímu k nám dorazilo hlášení, že večer kolem osmé hodiny odjíždí z Chebu poslední vlak... Umíte si představit, jaké to je, během několika hodin se sbalit? Byla jsem sama doma s oběma dětmi, a vůbec jsem neměla ponětí, kde je můj manžel. Měli jsme strašný strach! Odpoledne bylo zahájeno stěhování českých úřadů. Začali jsme balit. S sebou jsme si vzali jen to, co bylo možné nacpat do tašek a batohů. To nejnutnější. Všechno ostatní jsme tam museli nechat. Poslední osobní vlak vypravený z Chebu jel na Plzeň skutečně kolem 20. hodiny. Byl úplně plný Čechů a několika německých antifašistů. Ten vlak jsme stihli. Těsně před odjezdem jsem dostala zprávu od svého manžela, že slouží na druhé hranici. Byl živý! Bohu díky! Museli jsme ale odjet bez něj. Hlídky SOS byly staženy až ve večerních hodinách."
Prababička Josefina se svými dětmi dorazila zpět do rodného Sloupna. Později za nimi přijel i její manžel. Na statku rodičů přečkali válku. Když se vrátili zpět do Chebu, dostali přidělený byt v Roosveltově ulici (dnešní Májová). Pradědeček Alois se na krátký čas vrátil do práce jako inspektor finanční stráže. V roce 1948 byl tento úřad zrušen a změněn na Pohraniční stráž a můj praděda byl jako ´nepohodlný´ bývalý legionář na ruské frontě odvelen do předčasného důchodu.
Jejich děti – mladší Libuše, ekonomka, pracovala jako úřednice v bance (na můj hloupý dotaz ´ve které´ mi bylo odpovězeno, že dříve byla jen jedna banka – státní...). Později se vdala za Ondřeje Popela, který byl posledním ředitelem Chebského pivovaru (viz další Osud). Když se vedení pivovaru přesunulo do Plzně, přestěhovala se tam celá rodina i s Josefinou a Aloisem. Ten zemřel v roce 1970, Josefina ho následovala až o sedmnáct let později, 18. července 1987. Starší syn Oldřich se vyučil elektrikářem, udělal si mistrovské zkoušky a nějakou dobu učil na místním učilišti (viz další Osud), pak léta pracoval v Elektrárně Tisová jako směnový mistr. Zůstal se svou manželkou Danuší, která byla zapisovatelka u Okresního soudu, v Chebu. Ale to už bychom se dostali k mému otci, který se přesně v den 80. Josefiných narozenin oženil s mou matkou, pak ke mně... a tak dále... Ten čas ale letí...

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý a čtvrtek. Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice