Narodila se v Plzni 27. dubna 1927. Tatínek byl báňský úředník, maminka učitelka hudby. Matka Josefa pocházela z muzikantské rodiny. Její tatínek, Alenin dědeček, Emanuel Wiesner, byl dlouholetým ředitelem kůru v kostele sv. Jana Nepomuckého u redemptoristů v Plzni. Byl skvělý varhaník i dirigent, sám komponoval duchovní hudbu (jeho Loretánské litanie se dodnes zpívají v kostele plzeňských redemptoristů). Maminčina sestra Marie, Alenina teta i kmotra provdaná Theinerová, zpívala jako sólistka v plzeňské opeře. A malinká odbočka: její manžel byl Žid a válku prožil a naštěstí přežil v Terezíně.

Alena se chtěla po vzoru maminky stát učitelkou, ale přijetí na Učitelský ústav v Plzni zabránila horší známka z němčiny. Proto absolvovala dvouletou obchodní školu a po skončení války, v roce 1947, nastoupila jako elévka do redakce Práce. Politická situace se postupně začínala přiostřovat. Jako redaktorka byla na umístěnku převelena do Havlíčkova Brodu, poté do Kladna. Tady se poznala se svým prvním mužem, Italem. „Přijela sem skupina italských dělníků, pracovali v kladenské Poldovce. Můj pozdější muž, Mario Sanvenero, byl jejich odborový předák. Protože jsem celkem slušně ovládala jazyky, tedy byla jsem schopná se dohovořit kromě němčiny i francouzsky a italsky, přidělili mě k nim. Mario byl svérázný, býval partyzán, radikální levičák, který o našich komunistech mluvil s despektem. Tehdy se mi na něm líbilo všechno… Brzy jsme se vzali, a já jsem čekala svoje první dítě. V těch letech začínaly politické procesy, také monstrproces s Horákovou, a já, která jsem vstoupila do strany z entusiasmu poválečných let, jsem začínala velice rychle střízlivět. Využila jsem proto těhotenství a z redakce jsem odešla. V roce 1951 se narodil Daniel, o dva roky později přišel na svět Ludvík.“

S Mariem se rozvedli v roce 1954. Projevily se rozdíly dané odlišností dvou světů. Možná by se dnes chovala jinak, ale byli mladí, Alena prý neměla dost trpělivosti a tolerance. V té době začala dálkově studovat na pedagogické fakultě obor matematika a hudební výchova. Starostí a práce bylo nad hlavu. Ještě během studií se poznala se svým druhým manželem – Kovaříkem – (byl redaktorem v Pravdě, ale chtěl být učitelem, a tak také dálkově studoval češtinu a hudební výchovu). Vzali se a v roce 1956 se jim narodila dvojčata Veronika a Herbert.

Po škole už jako učitelský pár odešli na vlastní přání do pohraničí, nastoupili na Základní školu v Lubech. „Byl to šok,“ vzpomíná Alena. „Luby proti Plzni byly samozřejmě nejen mnohem menší, ale nějak odříznuté od světa. Z Lubů přešla Alena Kovaříková do funkce ředitelky školy v Dolním Žandově a její manžel v té době nastoupil do funkce inspektora kultury na ONV v Chebu. „Za svého působení v Žandově jsem se opravdu vyznamenala,“ usmívá se. Podstatně se zde snížilo záškoláctví, ale současně vzrostl počet žáků přihlášených na nepovinné náboženství. Vyčítali jí to, ale hájila se, že svoboda vyznání je přece zaručena komunistickou ústavou.

„Manžel pracoval v Chebu, já v Žandově, čtyři děti… tak jsem se v roce 1969 přihlásila na vypsaný konkurs na místo ředitele Kulturního a společenského střediska v Chebu (jeho dosavadní ředitel, spisovatel Luděk Šnepp, v té době emigroval do Kanady). Nebyl nikdo lepší, a tak jsem konkurs vyhrála. Manželovi se podařilo v Chebu získat byt, nastěhovali jsme se – a v tomto bytě žiji dodnes.“

Alena Kovaříková se opět ve vedoucí funkci z tehdejších hledisek nijak neosvědčovala. Pořádala politické mítinky, vystupovala veřejně na schůzích a kritizovala okupaci, šířila Vaculíkovy Dva tisíce slov, ty byly pokládány za mimořádně nebezpečný kontrarevoluční dokument. Zkrátka vedla si velice ´nenormalizačně´. Až tak, že se o ní jako o příkladu nepřijatelného pravicového oportunismu přednášelo ve VUMLu (pro mladší: Večerní univerzita marxismu-leninismu, byla určena zejména politickým kádrům). Později se dozvěděla, že byla ostře sledována StB a také, že na ni jeden z jejích kolegů pilně donášel. V březnu 1970 ji z funkce odvolali, ze strany vyloučili – a nějakým omylem šla učit na chebskou ZDŠ. Soudruzi ale záhy svoji chybu rozpoznali – a napravili. O prázdninách roku 1971 byla bez práce. Zkusila to jako pomocná dělnice v Kovo v Hazlově, ale to nešlo, až po několika měsících dostala místo hotelového zřízence u podniku Restaurace a jídelny a nastoupila v chebském hotelu Slávie. Jako recepční pak pracovala až do důchodu.

„Vlastně se mi ulevilo. Ztráta jinak milovaného zaměstnání byla nakonec výhrou. Měla jsem klid a udržela jsem si svoji vnitřní svobodu a víru. To jsem pocítila zvlášť, když začátkem 80. let emigrovali postupně oba moji starší synové. Musela jsem sice odevzdat pas, což jsem oplakala, Veronika s Herbertem nemohli na studie, což nás také potrápilo – ale co víc mohli? Veronika rok dojila na statku krávy, Herbert se vyučil opravářem zemědělských strojů, až časem se jim oběma podařilo vystudovat dálkově střední zemědělskou školu.“

V roce 1982 vstoupila Alena Kovaříková do tehdejší Československé strany lidové, v jejímž chebském vedení byl tehdy Wilfried Hirt, a opět se v rámci možností věnovala politické práci. Na chebském hřbitově mimochodem léta pečovala o zanedbané hroby chebských řádových sester. A hlavně žila z víry a s vírou.

Přišel 17. listopad 1989. Alena Kovaříková opět nechybí mezi těmi, kdo aktivně přikládají ruku k dílu při změnách pořádků. Protože znala mnoho německých i smíšených rodin a hovořila obstojně německy, snažila se hned po pádu totality přispět k budování důvěry a spolupráce mezi Čechy a Němci. „Tu nevraživost a nedůvěru u nás v lidech komunistický režim živil a pěstoval záměrně…“ V roce 1990 kontaktovala ve Waldsassenu předsedkyni tamní organizace katolických žen Reginu Lux a založila v Chebu Klub křesťanských žen. O rok později s José Kočím kontaktovala Ing. Antona Harta a připojíla se k jeho úsilí o záchranu poutního místa Loreto. V roce 1994 spoluzaložila s tehdejším předsedou ONV Otakarem Mikou a ředitelem chebského archívu Dr. Jaromírem Boháčem Spolek Maria Loreto na ochranu památek Chebska (péče o chátrající drobné církevní památky v okolí Chebu), od roku 2003 organizuje a vede tým dobrovolníků, kteří se starají o provoz Loreta, je organizátorkou poutních zájezdů chebské farnosti… Nestárne – jak se říká, jako skutečně zaměstnaný akční člověk nemá na nějaké stárnutí prostě čas.