Anna Hirtová (a Wilfried Hirt)

Bylo to typické česko-německé, vlastně úplně přesně slovensko-rakouské manželství.

Anna se po válce (19. 4.1945) narodila slovenským rodičům Strelkovým v Dobšiné. Bylo jí osm let, když se rodiče (táta byl vyučený tesař a truhlář) rozhodli odejít za prací do Čech, do pohraničí. „Základní školu jsem vychodila v Ostrově nad Ohří, v Karlových Varech jsem nastoupila na střední zdravotnickou školu, ale tu jsem už nedokončila – po dvou letech jsem se vrátila zpátky do Ostrova, a nastoupila jsem jako nižší zdravotnický pracovník do zdejší nemocnice, později do lázní Jáchymov. „Tady jsem poznala svoji budoucí tchyni Marii Hirtovou. Měla v té době zrovna syna na vojně, a tak hned ´kula plány´, jak by nás dala dohromady. Vyšlo jí to, protože jsme se s Wilfriedem do sebe zakoukali hned napoprvé.“

Rodina Hirtových pocházela z Rakouska, Wilfriedův dědeček s babičkou přesídlili do Slezska, zabydleli se ve vesničce Ludvikov (dnes Vrbno pod Pradědem v Jeseníkách). Tady vyrostl i malý Wilfried (narodil se 6. května 1938). Sice jako jediný z rodiny vychodil české školy a česky uměl perfektně, ale nemohl studovat, protože v té době nikdo z rodiny, ani on, ještě neměli české resp. československé státní občanství. Proto, ještě před vojnou, šel pracovat na dráhu, ocitl se v severočeském Rumburku, odtud pak už jeho cesta vedla do Karlových Varů, kde se mu podařilo dostat se na střední ekonomickou školu. Jeho rodina se zatím přesídlila do Jáchymova, kde maminka nastoupila jako sestra v lázních.

„Nebylo mi ještě ani 17 let,“ vzpomíná Anna Hirtová, „když jsme se s Wilfriedem dne 7. října 1961 brali v ostrovském kostele.“ O rok později, v září 1962,se narodila nejstarší dcera Ingrid, po ní následovali Wilfried (1965), Laurenc (1973) a Terezka (1980). Za mlada hrávala ochotnicky divadlo, jezdila do Horní Blatné, „a poznala jsem se tam také s Jindřichem Konečným, pozdějším chartistou“, vzpomíná s nostalgickým úsměvem.

Wilfried Hirt se ocitl v Chebu jako tajemník pro okresy Cheb a Tachov na sekretariátu okresního výboru Československé strany lidové v pohnutém roce plném nadějí, v roce 1968. „Přišel však srpen, s ním okupace, a já, která jsem se dvěma malými dětmi zůstávala přes týden sama v Ostrově, jsem se tu začala bát. V domě, kde jsme žili, bydlel lékař a za tím často v noci přicházeli sovětští vojáci a domáhali se, někdy dost agresivně, jeho zdravotnických služeb. Postavila jsem si hlavu: „Dělej jak umíš, ale já chci být s tebou v Chebu…“ Koncem roku 1968 se tedy za Wilfriedem do Chebu přesídlil zbytek rodiny.

„Abych byla upřímná, Cheb se mi zpočátku vůbec nelíbil. Bylo to v té době město nějak špinavé, šedivé, ponuré – a mně se stýskalo hrozně dlouho po horách a po zeleni (hory jsem znala z dětství na Slovensku, hory byly i v Ostrově). Našla jsem si ale hned dobrou práci ve výborném kolektivu – nastoupila jsem na 12. mateřskou školu (vedly to paní Džačovská a paní Zajícová). Cítila jsem se mezi nimi báječně, byl to skvělý kolektiv, dodnes na všechny ráda vzpomínám. Strávila jsem tu dvacet let.“

Tehdy si hlavně s dětmi nakonec doslova zamilovala Háje a ´Gertnerku´ a chodívala sem často na procházky. Trochu jí připomínala ty hory. „Dnes je to už trochu jinak, teď víc navštěvuji Poohří a s vnoučkem Filípkem (2 roky) jsme si oblíbili františkánskou zahradu. On si tu hraje u fontánky, já medituji na lavičce, to místo je tak krásně promodlené…“

Po roce 1989, který s manželem uvítali, Anna asi tři roky pracovala v Německu, u rodiny Gneitingových v Tiersheimu (pan Gneiting byl stavitel, stavěl také například krby).

„V roce 1994 nás zasáhla první velká rodinná tragédie. Nejstarší Ingrid, která byla v té době řádovou sestrou v Humpolci, odjela služebně něco vyřídit do Regensburgu, tady se jí už udělalo špatně, nicméně ještě sedla za volant a vrátila se zpátky. Z auta šla rovnou na lůžko, a z něj už nevstala. Do týdne zemřela. Byl to nějaký zvlášť rychlý a nebezpečný zápal plic… Do Německa jsem se už nevrátila, zbývají čas do důchodu jsem odpracovala znovu jako učitelka v Chebu, v mateřské škole otevřené pro děti zaměstnanců při OD Prior, kterou vedla paní Princová.“

Už jako důchodkyně se začala naplno věnovat činnosti Farní charity. Založila a ještě s  Dr. Terezou Staňkovou a Brigitou Loosovou provozovala první charitní ´šatník´ pro potřebné v Karlově ulici. V roce 2009 byly její aktivity oceněny udělením Křesadla, ceny pro obyčejné lidi, kteří dělají neobyčejné věci…

Manžel Wilfried zemřel 12. září 1999. Činnost Československé strany lidové byla na Chebsku a Tachovsku dlouho spojena s jeho jménem. Nakonec musel z tohoto postu ´na vlastní žádost´ odejít, protože se stal v normalizačních letech nepohodlným. Živil se pak jako dělník v Uhelných skladech, prodavač v kiosku, nakonec zakotvil v Jednotě… Po revoluci v roce 1989 jej k sobě na ministerstvo vnitra povolal tehdejší ministr vnitra Richard Sachr. A na ministerstvu pracoval až do svého skonu v roce 1999. Jeho mottem bylo: „Dobrý boj jsem bojoval, lásku a věrnost Bohu zachoval, a lid jsem nezradil…“

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý a čtvrtek. Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice