Martin Petík je Rom, a třeba na to podle obecně vžitých kriterií na pohled vůbec nevypadá - světlé již trochu prořídlé vlasy a jasně modré oči – ke svému romství se hrdě hlásí, nikdy ho nezapíral a také velmi dobře ovládá romštinu. Je pro něj stejně přirozená jako čeština. Mimochodem mezi mladšími chebskými Romy je dnes plynné ovládání romštiny již výjimka. Martinovi prarodiče z obou stran se v Chebu ocitli krátce po válce – na výzvu k osidlování pohraničí. Opustili romské osady na východním Slovensku a s nadějí, že je tady čeká jiný svět a lepší život, odjeli na druhý konec tehdy ještě Československé republiky. Martinovi rodiče, Magda a Jan, se narodili v Chebu a v Chebu přišel na svět 29. prosince 1973 i Martin, jako v pořadí druhý z jejich celkem čtyř synů.

Chodil na 4. základní školu tenkrát ještě v Gorkého ulici, vyučil se obráběčem kovů a velice záhy se zamiloval do české dívky z Mariánských Lázní. Bylo mu necelých dvacet let, když se s Aničkou v Chebu vzali. Dnes už spolu mají tři děti, nejstarší dcera Martina studuje obor Agropodnikání na chebské Integrované střední škole, mladší Robert se už také učí na zedníka a nejmladší, devítiletá Anička, chodí ještě na základku.

Martin, a vlastně hodně členů jeho rodiny, si na svět přinesl hudební vlohy. „Určitě i v tomto ohledu v sobě nezapřu romské kořeny,“ usmívá se. V roce 1994 zakládá v Chebu s bratrem Robertem a s Milanem Ferkem kapelu, specializují se na taneční a populární muziku, stali se neodmyslitelnou součástí nejen romských svateb a zábav, účinkovali a účinkují v celém širokém okolí, žádaní bývají na zábavách i v sousedních německých městečkách.

Potom pro něj nastal zlomový bod, který mu doslova jeho vcelku obyčejný nevzrušivý život obrátil vzhůru nohama: Manželé Táňa a Petr Novotných pořádali na chebské evangelické faře akci a na Martina se obrátili s prosbou, zda by jim nezapůjčil svoji aparaturu. Zapůjčil a šel se podívat. Bylo to něco, co dosud nikdy předtím neslyšel, zaujalo ho to. Pak přišel znovu a znovu. „Nevím přesně, ale asi tak při čtvrté návštěvě těchto evangelních shromáždění jsem najednou uvěřil a přijal jsem Ježíše Krista za svého Pána a Spasitele. Uviděl jsem, jak je život bez Boha prázdný, poznal jsem i sám sebe, uvědomil jsem si svoji slabost a hříšnost. A rozhodl jsem se svůj život radikálně změnit.“

Martin se aktivně zapojuje do aktivit spojených s chebskou evangelickou farou, úzce spolupracuje s manželi Novotnými. Začíná se věnovat dětem ulice, hlavně pak romským dětem z rodin ohrožených sociálním vyloučením. Na dvoře fary začínají budovat komunitní centrum, kde by se mohli setkávat, protože prostory fary již rostoucímu zájmu nestačí.

V této fázi jeho života dochází opět k několika větším změnám. Pro určité názorové neshody s vedením Českobratrské církve evangelické se odděluje skupina kolem manželů Novotných (ti zahajují nově činnost v prostorách Mánesovy ulice) a větší část romských věřících se pod křídly Rudolfa Waltera začíná scházet k bohoslužbách v sálu Produkčního centra v Kamenné ulici.

Kde byly příčiny rozchodu? Podle Martina bylo těch důvodů hned několik. Těm tradičně věřícím postačovalo, že se pravidelně scházeli, vyslechli Boží slovo a snažili se podle něho žít. Ve vztahu k okolnímu světu byli ale rezervovaní, vytvářeli a pěstovali si hlavně jenom svoje vlastní společenství. „My jsme chtěli naopak šířit evangelium co největšímu počtu lidí, hlásat Boží slovo na náměstích, v rodinách, všude. Navíc, když nás Petr Novotný seznámil s Rudi Waltrem z Německa (je to Rom, přesněji německý Sinti), pochopili jsme, že bychom se my, Romové, měli soustředit hlavně na lidi našeho etnika. Díky Rudimu jsme poznali, že je důležité, aby sami Romové předávali Boží slovo svým vlastním lidem, protože nejlépe známe a jsme schopni chápat romskou mentalitu. Romové by se měli naučit pomoci si sami. Rudi Walter působil v té době jako evangelizační pracovník a kazatel v křesťanském sdružení zaměřeném na německé Sinti, a tak jsme v Chebu založili jakousi dceřinnou společnost, Občanské křesťanské Sdružení Sintů a Romů v Chebu s vlastními stanovami a zaregistrovali jsme se jako občanské sdružení. Ustavující schůze se konala 20. června 2007 v Chebu. Logo navrhl jeden z našich členů Vojtěch Petík mladší. Začali jsme se scházet k pravidelným bohoslužbám v Městském kulturním středisku, později jsme díky pochopení města a s jeho přispěním získali prostory v Karlově ulici 17 a město nám přispívá na nájem.“

Sdružení má 22 členů, na bohoslužbách a dalších akcích se však v průměru sejde 50 až 70 dospělých, pro zhruba stejný počet dětí připravují členové sdružení také různé výchovné a vzdělávací akce. Kromě těchto shromáždění docházejí do rodin, hlavně mezi nejvíce ohrožené ve Wolkerově ulici, kde také nájemníkům, kteří jsou pro dluhy už delší dobu bez přísunu vody, hradí z vlastních peněz dovoz pitné vody cisternou. Členové také kontaktují romské rodiny ohrožené sociálním vyloučením v jiných městech – dojíždějí do Aše a také do Mostu- Chánova. Také udělali několik ´spanilých´ jízd do chudých romských osad na východním Slovensku, na Ukrajině a v Polsku. Sem, kromě Božího slova, přivezli i humanitární pomoc v podobě oblečení, bot, léků a věcí potřebných do domácnosti. Na Ukrajině jsme například přispěli k vybudování vodních čerpadel, protože některé osady byly bez vody.

„Chceme, aby Romové, kteří se ocitli na okraji společnosti, kteří se nedokázali přizpůsobit novým podmínkám a potácejí se na pokraji bídy, dokázali v sobě mobilizovat dostatek sil, aby si ze své situace naučili najít cestu sami. Tato cesta spočívá v pochopení sebe sama, v přijetí křesťanských hodnot, které se musí stát záchytným bodem, v přijetí Ježíše Krista za Pána života. Potom můžeme sklízet dobrou úrodu.“

Jak vnímá Martin svoje rodné město? „Cheb jsem vždycky pokládal za svůj – vždyť jsem se tady narodil a prožil celý svůj ještě nijak dlouhý život. Narodily se a vyrůstají tady moje děti. Poznal jsem sice na vlastní kůži rasismus, diskriminaci – jako dítě i jako dospělý, ale nikdy jsem to nezobecňoval. Hlupáci se najdou všude a převážná většina lidí, které jsem potkal a s kterými se stýkám a spolupracuji, rozhodně mezi ně nepatří. Jezdíme často do Německa a myslím si, že tohle platí i tam. Naším cílem je pracovat a působit tak, aby sociálně vyloučení našli své místo ve společnosti, a pevně věřím, že se Cheb jednou stane místem, kde nebudou lidé vyloučení, kde se všichni budou cítit stejně dobře a bezpečně.“

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý a čtvrtek. Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice