Alena Chudinová - první zleva a poslední zprava vnučka Alenka a vnuk Samuel, dvě menší děti blízko ní jsou Naďa a Honzík, děti, které pomáhala hlídat.

Narodila se v Chebu dva dny po Štědrém dnu roku 1956, překotně a nechtěně mámě, která si ji nemohla nebo nechtěla nechat. Přímo do porodnice si pro ni přišli Bóža s Mílou, jak láskyplně označuje své adoptivní rodiče. „Měla jsem se čile k světu, už v roce a půl jsem říkala básničky, byla jsem jejich žežulička, opečovávali mne… Potom jsem dostala ten hrozně blbý nápad, že chci ještě sourozence, sestřičku. Naši si tedy přivezli domů Světlanku a to pro mne znamenalo zvrat.

Zatímco já jsem byla dítkem spíše divokým, tahala jsem po kapsách morčata a měla jsem věčně rozdrbané punčochy, Světlanka byla úhledná princeznička s holčičími způsoby. Najednou jsem byla na vedlejší koleji a to dítě nese těžce. Chtěla jsem pozornost svých rodičů zpátky, když to nešlo jinak, začala jsem zlobit, ale to nás vlastně místo sbližování vzdalovalo víc a víc. Na druhou stranu ale musím uznat, že se naši snažili, abychom měli pěkné dětství: jezdili s námi výlety po hradech a zámcích, tábořili jsme, naučili nás hodně užitečného…“

Alena končila školu a samozřejmě všichni počítali, že bude pokračovat. Alena si ale postavila hlavu: úmyslně v posledním ročníku základky propadla. Místo, aby se připravovala na reparát, oznámila v srpnu mamce Bóže, že jde do práce. „Na brigádu, teď?“ podivila se. „Ne, do práce.“ Nebylo jí ještě šestnáct, když začala tahat bedny v sodovkárně. „Máma sice čekala, že to vzdám, že se vrátím zpátky, ale já jsem vydržela. Práce mě bavila. V sodovkárně jsem dělala do nástupu mateřské…“.

Alenka mladší se narodila 17leté mamince v únoru 1974. S jejím tátou (byl už rozvedený a platil na dvě děti) se sice vzali (to by bývala Bóža nepřipustila, aby měla doma svobodnou matku), nicméně, dceru i s vnučkou vypakovala, že prý v jejich domku není dost místa. Alena dostala, vlastně vyprosila si na tehdejším národním výboru, byteček v Riegrovce. Přesto bylo manželství odsouzeno k zániku. Byla příliš mladá na to, aby zvládla roli mámy a manželky, on málo vydělával, domů přinesl 480 korun, z toho ještě platil alimenty – zkrátka a dobře, těsně po dosažení plnoletosti Aleny byli rozvedení.

Peníze byly třeba, nastoupila na železnici. Protože malou hlídala babička a o dítě bylo dobře postaráno, propukla u Aleny starší opožděná puberta. „Řádila jsem jak utržená z řetězu, nádražáci byli parta veselá a přiznávám, tenkrát jsem začala pít, a to víc než by bylo zdrávo...“ Poznala svého druhého muže, jehož matka nemohla přenést přes srdce, že si její mazánek našel rozvedenou s dítětem. Postarala se, aby byl přeložen z Chebu do Bělé nad Radbuzou, Alena šla za ním. Postarala se, aby se nepotkávali na směnách, Alena zařídila, že spolu začali bydlet… Když byla Alena už v 6. měsíci s druhým dítětem, byla na základě vykonstruovaného obvinění, že jako průvodčí ´zfalšovala´ dvě jízdenky, čímž se obohatila o 104 koruny, podmíněně odsouzena. Trest zahladila následná amnestie, v červnu 1980 se narodil Kája, to už Alena definitivně ´sekla´ s pitím a alkoholu se netkne dodnes.

V té době se Alena rozhodla – po spatření inscenace Sluníčko na houpačce a asi z pocitu vlastní nechtěnosti – že si ke svým dvěma vlastním dětem pořídí další, že vytvoří rodinu opuštěnému dítěti. Na vánoce 1980 jela do dětského domova a domů si přivezla 8,5letou, jenom 17 kilo vážící, nemluvící a pomočující se Ivanku. A protože se ukázalo, že má mladší sestřičku, za necelý rok k Ivance přibyla Monika.

Po hrozných peripetiích se jim podařilo vyměnit byteček v Riegrovce za větší ve Sládkově ulici. Chtěli si byt ještě rozšířit o nebytový prostor, ale na to jim řekl jejich soused: „Jsem ve straně a mám tolik kamarádů, že to nemůžete nikdy dostat.“ A nedostali. Když se Alena nechtěla dát, následovala udání, sociálka si u nich začala podávat kliku. Odešla i s rodinou z Chebu, do Bělé, do starého baráku se suchým WC v koutě dvora, bez koupelny a kanalizace. Prala u pumpy, odkud tahala vodu na vaření. Manželství se začalo znovu rozpadat, ale naštěstí se na scéně v těch krušných dobách objevil muž třetí, Jiří Chudina, který ji podržel, jak jen to šlo. Vzali se, bez prstýnků a parády, jen se dvěma svědky. Jsou spolu už čtvrt století.

Chtěla další děti, byla tenkrát přímo posedlá velkou rodinou. V Bělé tomu nepřáli, už tak místní koukali skrz prsty na rodinu se dvěma ´tmavými´ děvčátky, na rodinu, která sama žila pro usedlé a konzervativní Chody prapodivným způsobem života. Alena, která si přivydělávala úklidem na národním výboru, měla neustálé spory s předsedou. Vysmívala se mu, že ona, uklízečka, mu musí opravovat gramatické chyby, on se jí zase mstil psaním negativních posudků. Vedli spolu válku – ale přesto se Aleně a Jiřímu, ještě před listopadem 1989, podařilo získat do adopce Lenku. Po listopadu 1989 se jim přišel předseda národního výboru za všechna příkoří osobně omluvit až domů „Byl to pracovitý člověk, svým způsobem jsem ho chápala, strana mu dala funkci a on s ní nakládal, jak nejlépe uměl. Tak jsem mu samozřejmě vše odpustila,“ vzpomíná Alena.

Chtěla do Chebu. Napsala, že by vedla soukromou mateřskou školu, stačí, když jí nabídnou objekt, který by si koupila (z peněz za prodaný dům v Bělé). Napsali, ať vyčká – čeká dodnes. Prodával se dům vedle domku jejích adoptivních rodičů. Napsala, že by o něj měla zájem. Odepsali, že je první zájemce, že musí udělat odhad ceny, ať vyčká – čeká dodnes. Zasáhla ´náhoda´. Její kamarádka, vdova s těžce postiženým synem, sama onemocněla. Alena k ní přesídlila do jejího chebského bytu, aby jí pomáhala. Kamarádka, než zemřela, na ni byt přepsala s tím, že se postará o jejího syna. Tak se v rodině Chudinových ocitl René a díky tomu se Chudinovi ocitli zpátky v Chebu.

Po Sametové revoluci, přicházely do pěstounské péče Chudinových děti, jedno za druhým: nejprve v únoru holčičky Soňa a Eva. Ukázalo se, že Soňa má sestřičku, v dubnu tedy přibyla Iveta. A protože vlastní syn Karel protestoval, že si berou samé holky, jeli si v červenci téhož roku pro Robina. Když se ukázalo, že matka Soni a Ivety porodila další dítě (ta paní rodila každých 11 měsíců, dítě za dítětem), přivezli si Denisku. Během osmi měsíců se rodina rozrostla o pět dětí, z toho čtyři byly ve věku do tří let.

Štefan, další z dětí, byl čerstvě zletilý, když opustil dětský domov. Sotva uměl číst a psát, neměl kam jít, domov dal podnět na zbavení způsobilosti – ujali se ho Chudinovi.

Nakonec, ta paní, o které již byla řeč výše, porodila chlapce (brášku Soni, Ivety a Denisy) – a Chudinovi si pro něj také dojeli. Byl to Zdeněk, nejmladší a poslední z dětí, které si vzali do pěstounské péče. V té době již porodila nejstarší dcera – a tak se stalo, že poslední Alenin syn byl o rok mladší nežli její první vnučka. „To byla ta lepší polovina života…“ uzavírá tuto část vyprávění Alena.

„Snažila jsem se ´páchat´ dobro…“ vzpomíná sarkasticky Alena, než, jak říká, zjistila, že Česká strana sociálně demokratická, kde se naplno angažovala několik let, a dokonce dělala nějaký čas asistentku senátora Petra Morávka, je sociální jenom názvem.

Další roky se Alena starala o stárnoucí rodiče, děti rostly, a s tím přicházely potíže, na které nebyla připravená. „Vystudovala jsem sice rodinnou terapii, ale tyhle znalosti byly k ničemu. Nikdo nás, pěstouny, nepřipravil na to, jak pochopit a zvládnout odlišnosti povah, z nichž mnohé je podmíněno původem…“ Bezproblémové byly jen Alenka s Monikou, ty se vdaly. Lenka utekla z domova, po dvou letech dostala rodina zprávu z psychiatrické léčebny, ve které je hospitalizována dodnes. Drogy jí poškodily nevratně psychiku. Třebaže Alena v pohodě akceptovala fakt, že jak vlastní syn Karel, tak i Robin jsou gayové a jejich partnery přijala s láskou, oba nakonec přese všechno odešli za poměrně dramatických okolností z domova a ani o jednom už dlouho nemá žádné zprávy. Zdeněk musel být pro nezvladatelnost umístěn zpátky do dětského domova, kde je dosud. René v důsledků své nemoci před třemi lety zemřel. Štefan pracuje, doma se objevuje jen výjimečně. Eva si našla muže o rok mladšího nežli Alena, měla s ním dítě. Prohlásila, že s pěstouny nechce mít nic společného, kontaktovala svoji původní rodinu. Nedávno, jak se Alena dozvěděla, už opustila i svého muže a své dítě. Spoustu bolesti jí připravily také Soňa, Iveta a Denisa - až teprve nedávno se vzájemné vztahy trochu normalizovaly a zdá se, že se tato děvčata srovnala a chtějí žít normálním životem. Dvě z nich očekávají narození potomků, takže se Alena dočká dalších vnoučat. Ivanka je ještě svobodná a jediná zůstala doma. Pro své zdravotní postižení pobírá invalidní důchod.

Dnes Alena pobírá také invalidní důchod. To, co prožila, se na jejím zdraví podepsalo. Třebaže se starala jako pěstounka o řadu opuštěných dětí, přiznali jí důchod ve výši 3000,- korun. Léta strávená s dětmi se jí sice započítala (má odpracováno 36 let), ale v době, kdy o děti pečovala, nebyl vytvořen legislativní rámec, podle kterého by se vypočítala výše důchodu. Naštěstí manžel má zatím stálou práci, Ivanka pobírá také důchod, takže rodina je schopna si udržovat průměrný standard. Alena přesto nešetří sarkasmem, tvrdí, že ztráta všech iluzí možná přispěla k tomu, že některé zlé věci dokáže přijímat s větším nadhledem.

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý a čtvrtek. Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice