Narodila jsem se 27. srpna 1933 v Chebu. Můj otec, narozený 1904 na Šumavě, dostal v době ekonomické krize místo ´pod penzí´ jako mladý dozorce vězňů v Kartouzích. Tam se seznámil s mojí matkou (narozenou 1912) a po svatbě (1931) byl přeložen do věznice v Chebu. Rodiče patřili v tehdejšim Chebu do části české menšiny.

V roce 1938 byli ´odsunuti´ do Plzně a po válce byl otec přeložen zpět do věznice v Chebu. Bydleli jsme nejprve na Svatém Kríži, kam byl otec poslán, aby spravoval zestátněný ´statek´, kam chodili vězni na práci. Otec byl povoláním zahradnik. Moje matka pracovala v Červeném kříži, později v nemocnici. Rodiče byli velice zbožní katolíci.

Když byla naše rodina jako nespolehlivá po roce 1948 vystěhována ze Svatého Kříže, P. Straka, kněz z řádu Oblatů, rodičům nabídl byt v budově, která byla vedle kostela a patřila tomuto řádu. Byl to ´moderní´ menší kostel Božského Srdce Páně, blízko nádraží. Moji rodiče se výměnou starali o udržování tohoto kostela asi do roku 1953, než byl kostel uzavřen. Budova byla převzata státem dříve, asi v roce 1950.

V roce 1951 byl otec vyhozen z vězeňské služby, byl prý ´papeženec´. Nějakou dobu pracoval ve státním hospodářství někde u Chebu. Potom se rodiče odstěhovali z Chebu do jiné části Čech.

V roce 1946-1952 jsem byla studentkou Chebského reálného gymnázia. Ráda vzpomínám především na profesory Dytricha a Havlíčka, v prvních letech také na profesorku dějepisu Kovářovou.

Někdy v roce 1951-2 přejel vlak do Aše hranice do Německa. V tom vlaku bylo několik mých spolužáků a někteří se nevrátili. Jestli si správně vzpomínám, v naší třídě kolovalo, že většina z nás se nedostane na univerzitu, protože jsme měli vědět, že mezi sebou máme ´zrádce´.

Já osobně jsem prošla univerzitním bakalářským (BA) vzděláním až v Kanadě.

Rok po maturitě jsem se vdala do Prahy. S manželem a třemi malými dětmi jsme na podzim 1968 ´utekli´. Od té doby žiji v Torontu v Kanadě. Mám tady čtyři vnoučata a ta se považují za Kanaďany.

V Kanadě jsem začínala jako uklízečka, potom jsem dohlížela na dietní pacienty v nemocničních kuchyních. Posledních 14 let (před penzí) jsem vedla menší organizaci sociální práce v Torontu.

Roky mého dospívání v Chebu se točily hlavně kolem kostela. V letech 1946-48, když jsme bydleli na Svatém Kříži, jsem hrála na varhany (a ministrovala) v malém kostele na hranicích na Wiesu. Byl tam starý, hodný kněz (zajímavá osobnost), který tam působil po mnoho let, za všech politických situací. Mluvil česky i německy. Ten už tehdy neměl problémy s tím, aby mu ministrovala holka. Jméno jsem zapomněla. Ten kostel dnes už neexistuje.

Později, v Chebu, jsem hrála na varhany nějakou dobu každé ráno před školou v Dominikánském kostele (pod náměstím). V neděli jsem někdy jezdila (už nevím jak) hrát na odpolední Mše do Starého Hroznatova. V té době byl v Chebu P. Machač a další tři mladí kněží. Až do maturity jsem potom hrála v kostele Oblatů, o který se moji rodiče starali.

V posledních letech, když se politická situace změnila, jsem byla v Chebu dvakrát, jen na krátké návštěvy, vidět město a trochu vzpominat.

Mám smíšené pocity: jako teenager – to byly roky prvních lásek a kamarádstvi, ale politická situace byla pro naši rodinu tak špatná, že na ty roky vlastně dost nerada vzpomínám. Pamatuji si ´odsun´ Němců v letech 1945-6, a to bylo dost hrozné. Ale také bylo smutné poslouchat mého otce, když vyprávěl svůj zážitek s ´odsunem české menšiny´ ze Sudet v roce 1938.

Cheb je moje rodiště (byla jsem pokřtěna v kostele Sv. Mikuláše) a je to zajímavé město. Pro mne je Cheb vzpomínka hlavně na moje rodiče, kteři tam zažili jak dobré, tak hodně špatné roky.

Strávila jsem větší část svého života v Kanadě a žijí tu i další generace naší rodiny. Problém asi je, ze jsem nezažila Cheb osvobozený od komunismu, zatímco tady jsme mohli vždycky žít beze strachu.

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý . Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice