Na svatého Martina 11. listopadu slaví narozeniny kostelnice Brigita Loosová, loni to byly narozeniny v pořadí již sedmdesáté. Chtělo by se dodat, že je to k nevíře, protože paní Brigita na svoje léta nevypadá ani vzhledem, ale především svou neuvěřitelnou vitalitou a pracovitostí. Je v pravém slova smyslu služebnicí. V chebské farnosti ji neznají jinak nežli v činorodém pohybu. Rtuťovitá, akční, připravená udělat cokoli je třeba.

A všechno dělá naplno, s veškerým nasazením sil. Brigita se narodila na Slovensku, v obci Rudina v okrese Čadca, v rodině, kde víra v Boha byla samozřejmou součástí života. Chtěla studovat vysokou školu, jako mladou ji lákala pedagogika, ráda by učila, ale protože rodina měla hluboko do kapsy, ze studií na vysoké škole nakonec sešlo. Byla ještě hodně mladá, když se na rodné Oravě provdala ale manželství se nevydařilo. S manželem měli jen málo společného. Navíc, bezprostředně po svatbě, kdy po povinném úředním oddání chtěla Brigita ještě, aby bylo jejich sňatku požehnáno v kostele, se manžel (mimochodem také pocházel z věřící rodiny) takovému návrhu rozhodně vzepřel. „V té době,“ vzpomíná Brigita, „to pro mne bylo dost těžké. Nemohla jsem studovat, nemohla jsem se věnovat povolání, které mne vábilo, navíc kvůli tomu, že jsme nebyli církevně oddáni, jsem nemohla chodit ke svátostem. Nakonec jsem to řešila tak, že jsem přestala chodit do kostela úplně.“ A aby toho nebylo málo, později se ukázalo, že Brigita po prodělaném úraze nebude moci mít nikdy děti. To byla poslední kapka, která manželství definitivně ukončila. „Prožívala jsem dost krušné životní období, a tak jsem jednoho dne sedla do vlaku, bylo to v roce 1971, a jela nazdařbůh do Čech, až na konečnou… vystoupila jsem v Chebu…“ Brigita si našla ubytovnu a práci v tehdejším podniku Kovo, kde pracovala jako úřednice. O něco později v Chebu také potkala svého pozdějšího životního partnera, se kterým prožila krásných 23 let, až do smutného konce, kdy jí manžel zemřel v náručí. Vzpomíná na ty časy s trochou dojetí. Když pak manžel odešel, najednou si po řadě let položila otázku: A co teď bude dál? Jak to vlastně žiju? S manželem sice občas chodívali do kostela, ale ne ke svátostem a Brigita si náhle bolestně uvědomila, jak se kvůli světu vzdálila Bohu. „Je zvláštní“ říká Brigita, „jak lidé začnou hledat Boha, až když jim teče do bot. Když jim nic neschází, jako by Bůh ani nebyl. Mají pocit, že žijí dobře, že se jim daří a že vlastně ani Boha nepotřebují.“ S obavami (vždyť jsme nebyli církevně oddáni, ke svátostem nechodili) šla Brigita na faru, tehdy za P. Hroznatou s prosbou, zda by manžela církevně pohřbil. Bála se odmítnutí, dostalo se jí ale naopak láskyplného přijetí a pochopení. Tak se přes bolestnou ztrátu, prostřednictvím odchodu svého manžela vrátila zpátky do církve. A dodejme, že jak je to už v její přirozeností – s plným nasazením. Sama si začala hledat způsoby, jak sloužit. Pomáhala na faře i v kostele, jeden čas byla ředitelkou Farní charity – v této souvislosti říká: „Moc chci poděkovat paní Anně Hirtové, která mi byla skvělou spolupracovnicí a velkou oporou.“ Mimochodem, Brigita 13 let žije bez televize jen proto, aby ji nic od služby farnosti neodvádělo, aby neztrácela čas zbytečně. Když z Chebu odcházely na odpočinek sestřičky Pavla a Věra, které se do té doby staraly o kostel, zeptal se jí tehdejší chebský farář, otec Filip Lobkowic, zda by se nechtěla starat o kostel místo nich. „S radostí!!“ zněla její odpověď. „Všechno, co jsem kdy dělala a dělám, dělám ráda,“ říká s trochu plachým úsměvem. To proto, že nechce, aby to znělo jako vychloubání. Kdo Brigitu dobře poznal a zná, ví, že jí nikdy nešlo o pozici, o společenské uznání a prestiž. „Nedělám to pro sebe a svým způsobem ani pro lidi. Dělám to pro Boha. Ten je u mne na prvním místě, toho se denně ptám, jestli je se mnou spokojen a kde mě chce mít.“ Z čeho má největší radost? „Z toho, že můžu žít naplno s Bohem, z toho, že mne poslal do téhle farnosti a že v ní mohu sloužit! A Bohu nepřestávám denně děkovat za dary, které mi dopřává: za dar zdraví a síly, abych úkoly mohla dobře plnit, za dar přátelství lidí, kteří mne obklopují, a hlavně za nádherný dar, dva vietnamské chlapce Míšu a Martina. Byla jsem jim dlouho babičkou a dodnes mne jako svou babičku berou. A třebaže si jejich rodiče nepřejí, aby vyznávali křesťanství, kluci si víru, kterou jsem jim mohla předávat, uchovávají v srdci stále. Vlastní děti mi nebyly dopřány, tihle kluci mi to svým způsobem vynahradili a vynahrazují.“