Moje babička, Ludmila Jechová, roz. Mašlaňová, se narodila 1.5.1923 v Trojanovicích na Moravě, v okrese Nový Jičín, kde její rodina žila už více než 50 let.

Prababička Marie Mašlaňová byla žena v domácnosti, v té době nebyla žádnou výjimkou. Také pocházela z Trojanovic, ale pradědeček Jan Mašlaň pocházel z Lhotky, okres Frýdek-Místek. Živil se jako horník. Poznali se v Trojanovicích a Marie mu porodila dvě děti – Ludmilu a Ladislava.

Babička chodila na základní školu v Trojanovicích, ale jen pět let, poté se vyučila tkadlenou. Stejně tak Ladislav studoval tuto základní školu v Trojanovicích a stal se poštovním úředníkem.

Několikrát mi babička vyprávěla, jak to bylo za té doby těžké. Její tatínek zemřel ve válce a její matka se s tím nikdy nevyrovnala. Říkávala, že se museli často různě schovávat, aby je nenašli a nic jim neudělali. Nakonec utekly na západ a tady babička sloužila u německého pána, jako hospodině.
Když se po válce osidloval západ Čech, po odsunu sudetských Němců, odešla celá rodina do Chebu. Ladislav se oženil a odstěhoval se do Plesné, kde před sedmi lety zemřel. Babička v Chebu poznala dědu Bohumila Jecha a roku 1950 byli oddáni. Rok po svatbě se jim narodila teta Zdena, za pět let strýc Míra a nakonec za osm let můj taťka Jiří. Babička a teta spolu moc nevycházely, a tak se teta odstěhovala, jak nejdřív mohla.

Nejprve bydleli v rodinném domku v Podhradu, ale děda koupil lepší a větší pozemek v Hradišti a postavil tady pěkný rodinný domek. Můj taťka, potom co se poprvé oženil, přistavěl tomuto domku druhé patro, které dokončil, až když se oženil podruhé – s mojí maminkou. Ani babička ani děda neměli moji maminku rádi. Říkali, že se chovala, jako by jí tady všechno patřilo, a moc se nebavila se svou tchyní ani tchánem. Jediné, co se jim na ní líbilo, bylo to, jak se starala o domácnost.

Babička s dědou se rádi a často procházeli po dnešní Krajince. Měli oba moc rádi přírodu a naše velká zahrada je toho důkazem. Když zestárli, hodně se hádali, hlavně kvůli tomu, že babička měla roztroušenou sklerózu, a tak hodně zapomínala.

Když roku 2002 děda zemřel, babička nad jeho hrobem přísahala, že ho za rok bude následovat a že se spolu zase uvidí. Ten jeden rok to bylo s babičkou k nevydržení. Skleróza se jí pořád zhoršovala. Když mi například dala ráno nějaké drobné na zmrzlinu, večer přišla k nám a křičela po celém bytě, že kradu jako straka, ať si na mne všichni dávají pozor, že jsem jí ukradla ráno peníze, které mi přitom sama dala.

Opravdu zemřela přesně za rok po dědovi, v červenci 2003. Hodně si prožila a určitě by nikomu nepřála, aby si prošel tímtéž. Kdyby nebyla na stará kolena nemocná, vzpomínala bych na ni jako na hodnou, milou a starostlivou babičku, po které mám spoustu vlastností, bohužel těch špatných.

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý . Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice