Její mažoretky byly vůbec první v tehdejší ČSSR

Celá rodina (každý z příbuzných měl osud tak zajímavý, ale bohužel nelze vše zaznamenat, i když někteří byli posléze také více či méně spojeni s Chebem) pocházela z Trhových Svinů, ze strany otce i maminky. Tatínek (Josef Šálek) se vyučil obchodním příručím, v Praze získal zkušenosti u Meinla, a poté se rozhodl, že si otevře vlastní obchod se smíšeným zbožím. Volba padla na obec Ševětín. Maminka Jana byla dámská krejčová (odbornou školu absolvovala v Prachaticích, vystudovala také řadu kurzů, měla oprávnění, aby vyučovala na učňovských školách), šila pro exkluzivní klientelu – a mimochodem později už jako důchodkyně šila kostýmy pro chebské mažoretky.

Běla Šálková (celým jménem Běla Františka Marie) se narodila v obci Ševětín u Českých Budějovic. Bylo to 29. listopadu a od toho dne uteklo, jak říká, opravdu hodně, hodně vody… Za kmotru jí šla sestra její babičky, která se po manželovi, Polákovi, jmenovala trochu neobvykle: Františka Lekawa. Manžel kmotry býval před první světovou válkou šoférem na dvoře Habsburků, vozil prý i samotného císaře Františka Josefa I. a jeho manželku.

Když krize ve třicátých letech zavinila bankrot živnosti Josefa Šálka, živila rodinu, kde kromě Běly vyrůstal ještě její bratr Josef, matka. Když Běla začala chodit do obecné školy, rozhodl se otec k návratu do rodných Trhových Svinů, a protože stále neměl práci, nabídl mu tamní starosta místo městského strážníka. Maminka si v městečku otevřela módní salón.

Běla studovala reálné gymnázium, jejím spolužákem byl její pozdější manžel Josef Šilhánek. Skončila válka, a tatínek, městský strážník, byl zařazen do nově se rodících bezpečnostních sborů poválečné republiky. Otec byl převelen nejprve do Sokolova, kde, jak Běla vzpomíná, měl za úkol dohlížet na odsun Němců a kdy, jak si také Běla pamatuje, se snažil pro tyto lidi dělat, co se dalo, aby jim odchod z jejich domovů trochu usnadnil. Běla v Sokolově maturovala, spolu s dalšími byli prvními maturanty tamního obnoveného českého gymnázia. Po dvou letech otce přeložili do Chebu, kam se za ním brzy přestěhovala celá rodina. „První byt nám byl přidělen na dnešní třídě 17. listopadu, tehdy se jmenovala Únorového vítězství, to už bylo po roce 1948.“

Pak si Běla vybaví jeden z nejhorších okamžiků, které má s Chebem spojené: „Mezi povinnosti mého tatínka, příslušníka SNB, patřily i noční hlídky. Například hlídal chebské letiště, kde bylo v hangáru zavřené jediné letadlo. S kolegou N. (jméno neuvádíme úmyslně, sami brzy zjistíte, proč) tu osudnou noc rázovali sem a tam, a protože byla zima a dlouhá chvíle, krátili si ji klábosením. Povídali si vtipy, mluvili o všem možném, no a tatínek přidal taky pár informací. Bohužel, ale ty načerpal ze Svobodné Evropy, kterou pravidelně poslouchal. Zdroj sice neuvedl, ale jeho kolega to poznal… A Bělina otce udal! Třetí den měl tatínek, také jako obvykle, službu při převozu vězňů. Domů z práce se už nevrátil. Byl rovnou zatčen a s vězni převezen do Karlových Varů, do vyšetřovací vazby, odtud pak ho odvezli do Prahy, na proslulé Hradčanské náměstí, k výslechům. Dlouho prý nemohl loretánské zvony ani slyšet, protože v něm jejich hlas vzbuzoval hrozné vzpomínky. Otce odsoudili, dostal 4 a půl roku. Maminka, šílená bolestí, dala na radu právníka a odvolala se. Běla na úhradu právních nákladů obětovala svoji první výplatu. Odvolací soud nakonec žádosti vyhověl, otci byl trest snížen na 18 měsíců.

„Psal se rok 1951 a pro mne to byl jeden z nejkrásnějších roků, protože jsem se v dubnu vdávala a protože se mi v září narodil syn Josef. V naší rodině to byl už čtvrtý Pepa, a tak jsme mu říkali a dodnes říkáme ´malý´.

Jenomže záhy zavřeli také Bělina manžela, Josefa Šilhánka. Důvod byl ještě nesmyslnější, nežli tomu bylo v případě jejího táty. Josef Šilhánek, jako čerstvý maturant, kterého čekala vojna, si kvůli odkladu sehnal práci v Jáchymově – prováděli tu geologické sondy, kterými se hledala další ložiska uranu. V dolech občas přicházeli do kontaktu s vězni – jeden z vězňů podstrčil Josefovi zprávu, aby ji předal dál. Někdo ho také udal, a třebaže zprávu u Josefa nenašli, zavřeli ho na několik měsíců. Nakonec ho propustili, pro nedostatek důkazů.

„Tak se to v té naší rodině semlelo: jeden nový přírůstek a současně otec i manžel ve vězení. Bratr Josef ještě studoval. Byla jsem na mateřské, nebýt babičky a tety, maminčiny sestry z Trhových Svinů, které nám do Chebu tehdy posílaly něco na přilepšenou, asi bychom zemřeli hlady…“ Když skončila Běle mateřská (pro zajímavost, tehdy trvala jenom 4,5 měsíců), našla si místo jako učitelka (k tomu si následně doplnila potřebné vysokoškolské pedagogické vzdělání). Učila nižší stupeň, nejprve na Americké škole, pak převzala žáčky druhé třídy na národní škole, která byla v budově bývalého Rudolfina. Možná stojí za zmínku, že v 50. letech sloužila tato škola jako výcvikové místo pro budoucí učitele, studenty pedagogické školy v Karlových Varech. „Předváděli jsme jim vzorové hodiny. Učili se tady, jak učit,“ říká Běla. Potom se dokončila nová školní budova na sídlišti Hradčany a Běla nastoupila sem. Učila tu deset let. „Tenkrát jsme mívali i 40 dětí ve třídě, ale nepamatuji, že bychom měli nějaké výraznější problémy s kázní,“ srovnává Běla. „Asi je to tím, že tenkrát, a to rozhodně minulost nevychvaluji, se víc respektovaly autority. Děti byly lépe vedené, skromnější.“ Nakonec jí nabídl ředitel Hynek, aby nastoupila na zvláštní školu. Tady zůstala – do důchodu a ještě pět let přes důchod, když ji přemluvili, aby neodcházela.

V té době už v Chebu vojenský kapelník Václav Kučera vedl mládežnickou dechovku. Jejich popularita rostla. Na zájezdech do zahraničí chebské muzikanty upoutaly dívčí skupiny, které doprovázely orchestr. Václav Kučera oslovil ATK Standard, hudební skladatel Věroslav Neumann, pozdější ředitel pražské konzervatoře, složil hudbu. Vznikly Chebský pochod a Chebská polka na chodské motivy. Vystoupení Kučerovců tak začala doprovázet elegantně provedená taneční čísla v podání členů ATK. Pro Chebany to bylo velice milé překvapení a přijímali novinku s nadšením. Nicméně se panu Kučerovi stále nezdálo být to pravé… a tak oslovil Marii Nývltovou, učitelku LŠU a spolu s ní Bělu Šilhánkovou. Běla potom na dlouho převzala žezlo a nejen vytvořila, ale i léta vedla skupinu mažoretek. Cheb byl díky Běle prvním městem v tehdejší ČSSR, jehož orchestr měl dívčí doprovodnou pohybovou taneční skupinu.

Základ tvořilo 20 dívek, ale Běla pamatovala i na dorost – takže paralelně existovala a trénovala skupina mladičkých dívenek. Udržovala se kontinuita – starší dívky dospívaly a odcházely, mladší je hned nahrazovaly. Po poradě s odborníky – výtvarníky a oděvními návrháři – byly pro děvčata navrženy i kostýmy: Světlemodré minišaty bez rukávů, modré kalhotky, bílé pásky, bílé kozačky a bílé silonové rukavice k loktům. Hlavy měly dívky pokryté síťovými čapkami s všitými rudými vlčími máky. Zvolené barvy byly inspirovány národní trikolórou. Jak se časem oblečení obnovovalo, ujala se šití kostýmů pro celou skupinu Bělina maminka – Jana Šálková..

Běla Šilhánková vedla skupinu mažoretek do roku 1992, kdy ji vystřídala Jaroslava Havlíčková. Nicméně se ještě donedávna práci s mažoretkami věnovala a výborně dál vedla jinou skupinu děvčat, protože se od své práce nedokázala odloučit. Také s touto skupinou sklízela různé úspěchy na veřejných přehlídkách a vystoupeních.

„Jsem už v důchodu, už mi ty baterky nejedou na plný výkon, jako dřív,“ usmívá se určitě nejstarší chebská mažoretka Běla Šilhánková. Musela jsem, i když s těžkým srdcem, zanechat i trénování dívek. Zbyly jenom vzpomínky a stovky, možná tisíce fotografií, čestných uznání, diplomů, oslavných novinových článků, dopisů… Doplňme, že je babičkou čtyř vnuků a tří pravnuků. „Paradoxně: všechno kluci, žádná holčička…“ směje se přes to stále ještě čiperná žena, s jejímž jménem je neodmyslitelně spojený vznik a historie chebské dívčí pohybové skupiny – chebských mažoretek.

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý . Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice