Nové úřady tvořili za pochodu

Marie Hubáčková, rozená Fichtnerová, se narodila v Praze v září 1951 a nebýt souhry okolností, kdy jí do klína „spadlo“ dědictví, asi by se nikdy v Chebu neobjevila. Tím dědictvím secesní vila v ohromné zahradě na dnešní třídě 17. listopadu. Po válce byla vila nabídnuta lékařskému manželskému páru Miladě a Jiřímu Láskovým (viz další z chebských osudů). Babička Marie Hubáčkové byla vlastní sestrou otce – jmenoval se Ing. Josef Navrátil - MUDr. Milady Láskové. Láskovi děti neměly, a rodiče Navrátilovi, kteří s nimi v chebské vile bydleli, svoji dceru i zetě o několik LET přežili.

„Tak se stalo“, vzpomíná Marie Hubáčková, „že moje babička obdržela v den svých 90. narozenin parte oznamující, že zemřel její 94 letý bratr Josef Navrátil a spolu s tím také telegram z chebského notářství, aby si jako nejbližší žijící příbuzní převzali po bratrovi v Chebu dědictví. To se psal rok 1985.“

Babička už měla svoje roky, a tak se její vnučka Marie ocitla v Chebu. Bylo to v zimě. „Já jsem Cheb nijak zvlášť neznala,“ pokračuje ve vyprávění Marie. „První vzpomínka na tohle město spadá do doby, kdy mi bylo asi tak pět let. Vystupovala jsem s maminkou na nádraží, kde byly ještě zátarasy, hlídkovali tu vojáci a ti všechny, kdo přijížděli hned legitimovali. Byla jsem malá, ale ten nepříjemný pocit mám stále v živé paměti. Tenkrát jsme sem přijeli navštívit v nemocnici našeho tátu – objevila se u něj tuberkulóza a jeho sestřenice, doktorka Lásková, mu zařídila léčbu u sebe na oddělení. Tatínek se z nemoci dostal, a mi pak čas od času jezdívali k Láskovým na návštěvu. Nikdy by mě ale nenapadlo, že budu v té krásné, ale přece jenom trochu moc velké vile jednou bydlet i já.“

Marie se sice narodila v Praze, ale s rodiči prošla kus severních Čech – nejprve žili ve Vejprtech, potom v Kadani, kde dokončila základní školu a gymnázium. Nakonec se nastěhovali do Chomutova a v Žatci, protože z politických důvodů nemohla studovat vysokou školu (maminku počátkem 70. let vyloučili z KSČ protože se stejně jako dcera aktivně zúčastnila Pražského jara, což jí soudruzi nezapomněli), dokončila nástavbová studia na sociálně právní škole. V roce 1970 se Marie provdala za Františka Hubáčka. Byl to také rodem Pražák, ale vojákoval v Kadani, kde ho zastihl rok 1968. „Vydávali jsme tenkrát jako studenti časopis, a když nás okupovala sovětská vojska, s příspěvky se „netrhl pytel“. Mezi jiným nám byl doručen také článek jednoho z vojáků kadaňské posádky, a protože byl zajímavý, ale hrozně naškrábaný, sešla jsem se s jeho autorem, abychom si vyjasnili, zda jsme všechno správně vyluštili… Byl to František. Padli jsme si do oka, svatbu jsme měli v Chomutově. Po skončení školy nastoupila Marie Hubáčková na Okresní vodohospodářskou správu, do právního oddělení, v roce 1975 přivedla na svět dceru Lenku, v roce 1979 syna Petra. Po mateřské nastoupila do Okresního podniku služeb V CHOMUTOVĚ A ZAČALA STUDOVAT INSTUT KONTROLY. Manžel František pracoval jako MISTR v Pozemních stavbách v Chomutov, odtud přešel jako NORMOVAČ k podniku Povodí Ohře. Měli v Chomutově malý domek, přátele, zázemí – až přišel ten osudový telegram.

Nejdříve chtěli dům prodat. Jenomže byl prakticky neprodejný, i když odhadní cena – zřejmě si na dům dělal zálusk někdo jiný – zněla tehdy na 94 000,- Kč. Dům byl však velký, s rozlehlou zahradou a navíc s historicky i umělecky velmi cenným vybavením, které Láskovi pečlivě udržovali. Tak se tedy Hubáčkovi rozhodli, že dům jen tak nenechají – a v létě roku 1985 se „přesadili“ z Chomutova do Chebu. Marie nastoupila do Okresního podniku služeb, a TADY UKONČILA DÁLKOVÁ STUDIA INSTITUTU kontroly…

To se už začal psát rok 1989. Oba, zejména František, se od počátku aktivně zapojili do Občanského fóra. Marii nabídli funkci ředitelky Okresní správy sociálního zabezpečení. „Ono to zdánlivě hezky vypadá, že mi dali funkci… ale bylo to úplně jinak,“ usmívá se Marie. „To nebyla žádná jak se říká trafika, to bylo vržení do ledových a rozbouřených vod… V tom přechodovém období od socialismu zpátky ke kapitalismu, včetně všech jeho dětských neduhů, protože nebyla kontinuita, nebyly zkušenosti, zákony se teprve pracně tvořily a byly ještě značně nedokonalé to byl pro všechny, kdo jsme tam začínali, a bylo nás i se mnou 25, neuvěřitelné vypětí. Pracovní doba? To jsme skoro neznaly, šlo se domů kolikrát i v noci, a druhý den znovu… Agenda neuvěřitelně narůstala (OSVČ, soukromí podnikatelé, malé organizace), když jsem v roce 1994 z funkce ředitelky odcházela (odmítla jsem jít studovat vysokou školu), pracovalo na správě 56 lidí.

Aby toho nebylo málo, nastoupila v březnu 1995 do funkce vedoucí oddělení státní sociální podpory, která tehdy spadala pod okresní úřady. Přednostou chebského byl tehdy Ing. Michael Karas. Znovu se roztočil kolotoč, kdy bylo třeba úplně od počátku budovat celý systém podpor (tvořily se za „pochodu“ zákony, které se stejně tak „za pochodu“ novelizovaly). A znovu se dělalo sedm dní v týdnu, 12 hodin denně. Marie (nebo Majka, jak jí všichni její přátelé říkají) byla a je tvrdá nejen k podřízeným, ale hlavně k sobě samé. „Tady jsem zúročila dokonale nejen všechny svoje znalosti a zkušenosti z minulých let, ale také to, že v životě měla štěstí na skvělé vedoucí a od nich se také hodně naučila, jak má dobrý ŠÉF svůj kolektiv vést a motivovat…“ A to se jí plně dařilo. Po roce se jako odbor osamostatnili, a státní podpora fungovala až do zrušení okresů v roce 2002, kdy se agenda převedla pod obce. „Byl to samozřejmě nesmysl, a tak jsme spolu s některými ze svých kolegů z jiných lokalit prosazovali na ministerstvu, aby se státní sociální podpora osamostatnila a stala se nezávislou na systému sociální pomoci garantovanou obcemi. „Byl to nepřehledný moloch..“ říká. Nakonec se podařilo, státní sociální podpora přešla v roce 2004 pod Úřady práce. Majka toto oddělení vedla až do roku 2007, kdy jí zdravotní stav donutil odejít do důchodu.

„Mám manžela, dceru a syna, oba jsou v Praze. Dcera je překladatelka, tlumočnice, věnuje se projektům, syn vyučený kuchař, udělal sommeliérské zkoušky a dnes je jedním z odborných degustátorů vín. Má tři vnoučata.“ A dům, vila, která také je svým způsobem součástí osudů? Mimo jiné ji navštívil architekt David Vávra s televizním štábem, když natáčeli Šumný Cheb a Františkovy Lázně. Byl nadšen zachovalostí a krásou. Bohužel, protože dva důchodci už nemohli tak velký majetek spravovat, museli najít kupce… Ten už bude psát ZASE jiné dějiny.

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý . Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice