Moje maminka Marie Jechová, rozená Vávrová se narodila 9. listopadu 1950 v Jižních Čechách – v Roudné, v části Vidov, v okrese České Budějovice. Její maminka, moje babička Marie Vávrová ( viz jiný osud), se narodila v šumavských Hošticích, v okrese Prachatice. Tam pracovala jako dělnice a poznala tady i svého muže Miloslava Vávru, který se narodil v Komařicích, rovněž v okrese České Budějovice. Protože byla maminka nejstarším dítětem v rodině, nedostalo se jí takového vzdělání, na jaké měla. I když se stala sekretářkou, mohla vystudovat i vysokou školu. Musela se ale starat o své tři mladší sestry a o domácnost.

Jejím prvním manželem byl Antonín Gabriel, se kterým měla tři děti, Antonína, Jana a Marii. Toník se stal hasičem a roku 1997 se oženil. Jeho žena se jmenovala Jana Hladíková, a když se brali bylo jí teprve 18 let (jejich oddávající si po celou dobu obřadu myslel, že jsem jejich dcera). Mají spolu dva syny Toníka (1998) a Lukáše (2002). Nedávno se rozvedli, Toník si našel jinou ženu , která mu porodila dceru Veroniku (2010). Honzík začal pracovat v lese, jak já říkám, jako dřevorubec. Oženil se jako poslední dítě v roce 2001 s Marií Maškovou, jejíž bratr Ludvík Mašek si vzal roku 2000 mojí sestru Marii, která je vyučená masérka. Honza a Maruška spolu mají také dvě děti – Honzu (2003) a Nikolu (2008). Nakonec je tu Ludvík a Maruška, kteří spolu mají Ludvíčka (2000) a Daniela (2005).

Maminka žila s Antonínem 20 let v Horním Slavkově, ale pak v Sokolově na tancovačce poznala mého tátu, Jiřího Jecha, rozvedla se a roku 1992 si ho vzala. Táta byl už předtím, také jednou ženatý (ženil se roku 1987), ale potom, co Štěpánka potratila a táta se kvůli tomu málem zabil na Babetě, se rozvedli.

Maminka ráda jezdila po Čechách, po hradech, zámcích i jiných památkách. Její velkou vášní byly květiny, jak pokojové, tak zahradní. Její oblíbená barva vždy byla červená, proto jsme také měli kuchyň vybavenou pouze červenými doplňky, stejně tak ložnici. Zamlada navštívila několik cizích zemí, ale jen ty kam se v té době smělo cestovat.

Když mi bylo šest let, začala maminka slibnou kariéru u zdravotní pojišťovny. Byla opravdu jedna z nejlepších a pomalu se dopracovávala na nejvyšší místo. Bohužel se tam dopracovat nestihla a ze svých sedmi vnoučat, se dožila jen dvou, Toníčka a Ludvíčka.

Zemřela 13. ledna 2001, dva a půl měsíce po svých padesátých narozeninách, a zanechala tady jak kariéru, tak mého taťku a mne, sedmiletou holčičku. Tu noc a den si pamatuji do puntíku tak, jako by to bylo včera. Pamatuji si, jak si mě táta posadil na židli a řekl mi, že maminka odešla a už se nikdy nevrátí. Brečela jsem dvě hodiny v kuse. Odešel s ní i kousek mne, protože já jsem byla její vymodlená holčička a ona moje milovaná maminka, na kterou nikdy nezapomenu a která navždy zůstane v srdcích všech, kteří měli tu čest ji poznat. Mé vzpomínky, jak mě každé ráno vodila do školky a jak já jsem na ni čekala po obědě u klavíru, koukala jsem se na dveře a čekala jsem, až do nich vejde a já uvidím tu mikinu se sametovým srdíčkem, první den ve škole nebo první den po škole, kdy jsem brečela tak moc, že nás naše paní učitelka všechny pustila domů, mi zůstanou navždy.

Byla to výjimečná žena a nikdy nepochopím, proč si ji musel tam nahoru odvést, tak brzy. Určitě ale na nás všechny dává shora pozor.

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý . Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice