Nikdy si z koníčka nedělejte zaměstnání – tak varoval Martina Stolaře (nar. 17.03.1967), dnes fotografa Karlovarské přílohy celostátního deníku MF Dnes, jeho první učitel fotografie MVDr. Ota Peterka. Těsně před rozhovorem pro 950 tváří a osudů z Chebu přijel Martin Stolař ze Sokolova, kde fotografoval hokejový zápas. Je večer a za normálních okolností by měl spíš spěchat k nejbližšímu počítači s internetem, stáhnout fotografie, upravit je a okamžitě poslat do redakce, hnán mottem deníkářských novinářů ´Už před chvílí bylo pozdě´. Naštěstí je ale druhý den státní svátek, noviny nevycházejí, a tak fotografii uvidíme na stránkách novin až přespříští den, čili jsme získali ´chvilku času´ a můžeme začít s vyprávěním a vzpomínkami.

Doktor Peterka, uznávaný chebský zvěrolékař měl velkou zálibu ve fotografování a ve volném čase vedl Fotokroužek v Pionýrském domě (dnes Dům dětí a mládeže SOVA Cheb), který začal Martin Stolař navštěvovat ještě na základní škole. „U něj jsem se naučil základům všeho, co znám o focení," vysvětluje.

Díky svému koníčku pak při studiu na gymnáziu získal brigádu v Hraničáři, tehdejším regionálním týdeníku. „Práce fotografa v novinách je hodně o jezdění z místa na místo. Dostanete se na akci, kde pořídíte snímky, a přesunete se na další. Často jezdíte mezi městy a vesnicemi. Tenkrát mi ještě nebylo osmnáct, takže jsem nemohl řídit auto. Měl jsem tedy takovou výsadu, že mi přidělili vlastního řidiče," zachycuje ve vzpomínce paradox, kdy jako elév a začínající fotograf měl výsadu, kterou teď jako profesionální fotograf nemá, a musí si řídit auto sám.

„Po maturitě jsem chtěl studovat. Jednak jsem se chtěl vyhnout tehdy povinné vojně a jednak jsem se chtěl profesionálně zabývat fotografií. Jenže jsem měl špatný kádrový profil kvůli svému otci, vojákovi z povolání, vyhozenému z armády pro nesouhlas se vstupem ruských vojsk v roce 1968. Takže mi bylo sděleno, že se tady na žádnou vysokou školu nedostanu. Pak jsem se dozvěděl o možnosti studovat v Rusku. Samozřejmě dostat se tam na vysokou školu nebylo už vůbec snadné. To ale platilo jen v případě humanitních oborů, přírodní obory naopak školy často potřebovaly doplnit posluchači. Takže tam, kam se nikdo moc nehlásil, přijímali zahraniční studenty. Zkusil jsem to. Výběr jsem neměl moc velký, a protože jsem chtěl zůstat někde, kde se budu alespoň zaobírat technikou a bude to co nejblíže fotografování, nakonec jsem vybral obor Elektronika lékařských zařízení a začal jsem studovat na Sanktpeterburgské elektrotechnické univerzitě (dříve Leningradském elektrotechnickém institutu), kde jsem studoval jedenáct semestrů, s výjimkou praxe, kterou jsem absolvoval v chebské nemocnici na onkologickém oddělení. V Rusku jsem zůstal až do rozpadu Sovětského svazu,“ líčí.

„Když jsem se vrátil, zrovna se z bývalého Hraničáře transformoval Chebský deník, kam mne Jarka Rymešová doporučila. Po dvou letech jsem odešel a nějakou dobu jsem působil jako kameraman v ESO TV. Později jsem začal spolupracovat jako kameraman na volné noze pro Zak TV, Novu, Českou televizi, Primu a externě také jako fotograf pro MF Dnes - Karlovarský kraj, kam jsem od roku 2000 nastoupil jako fotograf na plný úvazek, a zůstal jsem zde dodnes,“ vypráví.

„Jaké mám v Chebu oblíbené místo? Kam se chodím procházet?" přemítá. „Vlastně se vůbec nechodím procházet. Většinou se spíš snažím dostat z místa na místo – podle toho, kam jdu fotit. Mým nejoblíbenějším místem jsou ještě z dětství chebská ´Stínadla´. Znáte ten tajemný klučičí svět, kde máte dvě party, které mezi sebou soupeří na nějakém vymezeném místě - městské čtvrti? Jako u Foglarových Rychlých šípů... Tak pro mne byly takovými ´Stínadly´ uličky a náměstíčka v historickém jádru starého Chebu. Tajemná zákoutí kolem hradu a na Jánském náměstí, kde jsem bydlel, nebo ostrůvek na Ohři pod hradem. To byl náš svět. Všechny ostatní části Chebu – už třeba počínaje Kamennou ulicí a chebským náměstím – pro mne byly ´cizím územím´,“ usmívá se. „Jako malí kluci jsme se v ´našem´ světě hodně vyřádili. Na Jánském náměstí a v jeho okolí jsme vedli velké boje s nepřátelskou partou, kterou jsme nazývali ´Podhraďáci´. Vyráběli jsme si samostříly – kuše z dřevěných ramínek, kolíků a gumy – a místo šípů jsme po sobě stříleli špejlemi. A ti bídáci Podhraďáci si na konce špejlí ještě přidělávali špendlíky. Nebo jsme z toho strmého kopce pořádali závody na koloběžce. Kolikrát jsme si pěkně namlátili. Ale nikdy se nám nic zlého nestalo. Mne jen jednou jedinkrát – a to ještě ne při našich hrách, ale když jsem na Kasárním náměstí přecházel ulici, abych se dostal do obchodu na druhé straně, srazilo auto. Zůstal jsem ležet a moji kamarádi hned běželi za mojí mámou a jak byli rozčilení, vpadli k nám a vylekali ji slovy: ´Paní Martinová, Martina srazilo auto, asi je mrtvej...´ Nebyl jsem, vyvázl jsem jen s otřesem mozku a řidič mě mezitím okamžitě dovezl do nemocnice."

Později na gymnáziu si oblíbil také nedaleký hrad Seeberg, který tehdy patřil městu. "Spolu s kamarády – Milanem Maňákem, Radkem Galašem a Jirkou Kozákem jsme začali opravovat nedaleký hrad Seeberg v Ostrohu. A abychom to dělali nějak ´oficiálně´ – tedy měli povolení, založili jsme při Místní organizaci SSM Ostroh. Poslali jsme projekt obnovy Seebergu do soutěže Hledáme dokonalé projekty, kterou vyhlásil časopis Mladý svět. Tu jsme vyhráli. Pro nás tato výhra znamenala hlavně to, že nyní nás nikdo z hradu nemohl vyhnat a dodalo to jistý punc oficiálnosti našeho tamního působení," líčí. "Proč jsme to dělali? Bavilo nás to. Byla to zajímavá, trochu dobrodružná, a zároveň užitečná relaxace. Většina lidí v té době jezdila na chatu nebo trampovat – a my jsme jezdili na Seeberg „pracovat “..."

Svou aktivitu a vizuální kreativitu rozvíjel i ve škole: „Málem mě nepustili k maturitě. Chtěli jsme mít nějaké zajímavé a nápadité pozvánky na maturitní ples, a tak mě napadlo, že by mohly být složeny ve tvaru takové té papírové vlaštovky, co si pouštíte třeba po třídě – a na křídlech z obou stran by byl text pozvánky a seznamy maturantů a pedagogů, kteří nás učili. A když se pak při stužkování po maturantech házejí drobné pro štěstí, tak by na nás z balkónu mohly létat vlaštovky," popisuje Martin Stolař svůj nápad na kreativní využití ´techniky´, která se dnes nazývá v uměleckém světě performance. „Těsně poté, kdy dorazily čerstvě vytištěné pozvánky a já jsem učil své spolužáky skládat z nich vlaštovky, jsem byl z ničeho nic zavolán do ředitelny. Tam mě tehdejší soudružka ředitelka obeznámila s mým ´zločinem´ – celé se to týkalo určitého jména na pozvánce. Šlo o jednoho z našich učitelů – Gottfrieda Thiema, který pocházel z východního Německa a u nás učil konverzaci, do té doby než odjel na dovolenou do Jugoslávie, z níž se už nevrátil, protože odtamtud emigroval ´na Západ´," popisuje Martin Stolař a líčí směs pobavení a děsu, který se o něj pokoušel poté, co mu ředitelka oznámila, že prý si ´celé město o té pozvánce povídá, že je to První vlaštovka, která uletěla na Západ...´ Naštěstí byl prozíravý a tiskovinu nechal předtím schválit a přidělit jí evidenční číslo na Okresním národním výboru tehdejší kulturní referentkou, dnes básnířkou Alenou Vávrovou. Takže byl k maturitě připuštěn. Létání vlaštovek na maturitním plese bylo samozřejmě zakázáno. I přesto však nakonec dvě, tři vyletěly...

Další osudy čtěte v této rubrice OSOBNOSTI a CELEBRITY každé úterý . Více o projektu 950 TVÁŘÍ A OSUDŮ Z CHEBU ve stejnojmenné rubrice